Chci nového ministra spravedlnosti

Každá profese odpovídá za své případné chyby a omyly, s výjimkou soudců a státních zástupců. Soudci a státní zástupci chyby nedělají, jenom hájí právní názor. Samozřejmě s nárokem na odměnu.

Důsledek činnosti „občanů s právnickým vzděláním“ v parlamentu jsem několikrát pocítil na vlastní kůži (soudniproces.wz.cz, dokumentytmobil.wz.cz).

Soud musí rozhodovat spravedlivě, to je snad zřejmé každému myslícímu občanovi. Každý rozumí výroku soudu: „Obžalovaný se dopustil trestného činu. Bude potrestán podle zákona. Náklady řízení nese obžalovaná strana.“ Jestliže soud dospěl k závěru, že se obžalovaný trestného činu nedopustil, musí výrok soudu znít: „Obžalovaný se nedopustil trestného činu. (Potrestání nepřipadá v úvahu.) Náklady řízení nese žalující strana“. To je obecný princip spravedlivého rozhodování. Mohou nastat pouze dva stavy sporu. Buď je žalovaný vinen, nebo nevinen.

Je spousta sporů, které nelze jednoznačně rozhodnout. Proto má soudce pravomoc rozhodovat podle svého svědomí. Teoreticky by mohlo být naše soudnictví jednostupňové. Každý soud by skončil rozhodnutím soudu v prvním stupni. Protože i soudci jsou omylní, Ústava předpokládá dvoustupňové soudnictví. Rozhodnutí soudu prvního stupně může napadnout kterákoliv strana sporu (podat odvolání).

Odvolací soud je soud druhého stupně. I pro odvolací soud platí litera Ústavy. Ta předepisuje každému soudci, že musí rozhodovat nestranně a nezávisle. Z toho logicky plyne, že žádný soudce nemůže řešit tentýž případ dvakrát. Odvolací soud může rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdit, opravit, nebo vynést své nezávislé a pravomocné rozhodnutí.

Opravný prostředek dovolání je extrémní případ. Když existuje spor o dvě různá práva (rodička chce rodit doma, přivolaný lékař chrání zdraví dítěte), nelze objektivně vynést spravedlivý rozsudek. Takové případy by měly být v první řadě vyřešené smírčím soudem.

Složitější případy jsou řešeny senátem. Senát se skládá z několika členů. Podmínkou k tomu, aby rozhodnutí senátu bylo pravdivé (spravedlivé) je to, aby nebylo pochyb o pravdivosti výroku. To je zaručené tím, že rozhodnutí senátu musí být jednomyslné. Jestliže senát soudců (třeba i soudců z lidu) nedojde k jednomyslnému rozhodnutí, výrok nelze označit za pravdivý, čili spravedlivý.

Princip pravdivosti výroku je znám už z antiky. Označuje se důkaz opakem. Takto platil za Rakouska: „Skutky, pro jejichž existenci zákon stanoví domněnku, nepotřebují důkazu. Důkaz opaku jest dovolen, pokud jej zákon nevylučuje.“ (§ 270 Reichsgesetzblatt 1849 -1918, böhmisch).

V matematice je tento vztah příčinné souvislosti definován jako implikace.

Po sametové revoluci právnické fakulty „vyrobily“ množství „občanů s právnickým vzděláním“. Jejich zastoupení v parlamentu je značné. Proto zařazení nového „Občanského zákoníku“ proběhlo celkem hladce. Zákonodárci si neuvědomili, že pro občana stále platí „neznalost zákona neomlouvá“. Tři tisíce paragrafů nemohou zvládnout ani soudci. Tak si ministerstvo spravedlnosti vybudovalo školicí středisko. Pořád se soudům nedařilo, tak se zbavili nejčastějších sporů v dopravě telefonních službách. Předali jiným státním úředníkům k vyřizování to, zač je stát platí. Že státní úředníci jsou daleko víc zkorumpovatelní, zákonodárcům nevadilo. Využitelnost „občanů s právnickým vzděláním“ zase stoupla.

Řešení je jednoduché, a politická strana, která ho bude prosazovat, jistě není bez nadějí na úspěch u voličů. Stačí, aby ministrem spravedlnosti byl rozhodný občan, který přikáže soudcům a státním zástupcům, že zákony přírodních a matematických věd jsou nedílnou součástí zákona. Že Ústava a Listina práv jsou nejvyšší psané zákony. Že státní zástupci mohou podávat odvolání jen proti soudům hierarchicky nižšího stupně.

Současnému panu ministru spravedlnosti jsem napsal, jak by se současný stav dal změnit:

http://kareljanuska.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=581837