Většina národa v posledních dnech v této pohnuté atmosféře po úmrtí Václava Havla zamáčkla slzu. Celou dobu přemýšlím nad tím, proč tento týden tolik lidí pláče. Co je tak dojalo? Proč se tolik občanů angažovalo v nejrůznějších vzpomínkových akcích. Proč si tisíce lidí braly dovolenou, aby se mohli poklonit památce Václava Havla?
Dojaly mne slzy policistů a vojáků. Tvrdí muži plakali. A nestyděli se. Snad nejvíce mne překvapily slzy novinářů, kteří nás již od neděle informují o všem kolem života a úmrtí Václava Havla, okolo státního smutku a pohřbu.
Proč se novinářům třásl hlas, a měli slzy v očích? Novináři velice dobře znají principy manipulace s davy. Umějí mistrně pracovat s managementem dojmu a ovládají tzv. story-telling. Novináři tedy jen tak něčemu nepodlehnou. Přesto se novináři v televizi velmi ovládali, aby neplakali. Někdy si pro slzy rychle předávali slovo.
Jak je to možné?
I novináři jsou normální lidé s emocemi a tzv. vyššími city. Podle mého názoru jsou téměř všichni přemoženi Havlovou opravdovostí a skromností. Jeho slušností a velkorysostí. Téměř všichni lidé hladoví po upřímnosti, po skutečných hodnotách. Všude okolo nás - hlavně v politice vidíme přetvářku, faleš, hádání se o prkotiny - místo konstruktivních hovorů o důležitých věcech. Lidé velmi potřebují vzhlížet k vůdcům, kteří nás převyšují. Potřebují někoho obdivovat a respektovat. Potřebují příklady k následování. Potřebují je jak mladí, tak staří. Ke komu máme dnes vzhlížet? Kde jsou ty vzory opravdovosti, skromnosti? Který politik se vyrovná Havlovi?
Když nejsou vzory mezi politiky, kde máme hledat?
Určitě se najdou mezi vědci, filozofy, mezi učiteli, lékaři, mezi některými podnikateli a manažery. Avšak jsou málo vidět, nedostávají v médiích prostor. Prostor dostává díky našemu politickému systému spíše morální průměr či dokonce morální spodina. Na očích máme nejvíce ty, kdo se pořád hádají o malichernosti, ty, kdož partnery v diskusi jen urážejí. Kolik politiků má vizi jak lepšit svět? Kolik jich vidí dopředu a za roh? Ti, kteří nemají žádnou vizi, nechtějí sloužit veřejnosti, žijí jen tady a teď a snaží se ze svých pozic vytlouci co nejvíce. A posmívají se pravdoláskařům kvůli jejich naivitě. Mají pravdu? Vyprchá to vzedmutí a „pragmatici“ zase ovládnou veřejný prostor?
Asi ano.
Škoda.
