Jak se stát géniem

Každý se může stát géniem. Jestli vám už  "ujel vlak", tak alespoň vaše dítě se může stát géniem. Nevěříte? Doposud se věřilo, že v populaci existují asi jen 2 – 3 % lidí, kteří jsou mimořádně talentovaní od přírody. Avšak v poslední době začali psychologové přehodnocovat rozdělení talentů na „vydřený a od pánaboha“.

Pravidlo deset tisíc hodin

Odborníci prozkoumali životopisy stovek věhlasných talentů, hlavně z doby před tím, než se stali slavní. Bedlivé studium životopisů, Mozarta, Edisona, Tesly, Beatles, Joye, Gatese a dalších výjimečných umělců, vědců a sportovců ukazují překvapivé závěry. K úspěchu vede tzv. pravidlo deseti tisíc hodin. Jak probíhá „zrození“ génia? Lidé se dělí na více talentované a méně talentované. Aby se z někoho mohl stát výjimečný umělec, vědec, vůdce či sportovec, musí mít o něco více talentu než ti druzí. To mu dovolí účastnit se soutěže, kde mezi sebou na „ přípravce trhu práce“ soutěží sobě rovní v určitých genetických dispozicích. Když je dítě v té „správné skupině“ více talentovaných jedinců, pak do hry vstupuje prvek, který mají v rukou rodiče a dítě. Trénink a dřina. Zjistilo se, že ke skutečnému mistrovství je zapotřebí asi deseti tisíc hodin tréninku a cvičení. Jen ti, kdo to zvládnou, pak mají podle Paretova pravidla možnost získat ve vrcholné soutěži vše. Obdiv, slávu, uznání a bohatství. Nelze ošidit ani jeden ze dvou základních předpokladů. Nelze podcenit nadání – talent, protože ani deset tisíc hodin tréninku neudělá z netalentovaného člověka světového mistra v oboru. A zrovna tak nelze ošidit trénink a spoléhat se jen na talent. Hřbitovy jsou totiž plné nevyužitých talentů. Jak se na to vše přišlo?

Mozartem každý muzikant?

Již počátkem 90 let 20. století provedl psycholog K. A. Ericsson studii talentů na berlínské Akademii múzických umění. S pomocí profesorů akademie rozdělil všechny houslisty do tří skupin. V první skupině byli studenti – hvězdy s vyhlídkou na kariéru světových houslistů. Ve druhé skupině byli tzv. „dobří“ až průměrní a ve třetí skupině byli studenti, kteří neměli naději na profesionální kariéru a chtěli se stát učiteli hudby na veřejných školách. U všech studentů Ericsson zkoumal, kolik měli nacvičeno od té doby, co poprvé vzali do rukou housle. Všichni začali hrát okolo pěti let. Zpočátku hráli všichni dvě až tři hodiny týdně. Pak se situace změnila. Studenti z první skupiny hráli v devíti letech šest hodin týdně, v desíti letech osm hodin, ve čtrnácti šestnáct a tak dál, kdy ve dvaceti letech hráli třicet až čtyřicet hodin týdně. Tohle tvrzení souhlasí s tím, co znám. Pamatuji si, jak v jednom rozhovoru český houslový virtuóz Václav Hudeček přiznal, že dlouhá léta trénoval osm hodin denně.

Ericsson porovnával mezi sebou amatérské i profesionální hudebníky a zjistil, že amatéři v dětství nikdy necvičili více než tři hodiny týdně. Profesionálové měli už ve dvaceti letech nacvičeno asi deset tisíc hodin. K překvapení všech Ericsson nenašel u nikoho z muzikantů, který se dostal na vrchol, žádný mimořádný talent. Z jeho výzkumu vyplývá, že stačilo jen udělat talentové zkoušky pro vstup na hudební školu. A pak poctivě dřít deset tisíc hodin.

A jak do toho schématu zapadá například Mozartův „geniální“ úspěch? Jeho rané skladatelské práce nebyly ničím pozoruhodné. Mozartovy první koncerty byly převážně novým aranžmá cizích děl. Jeho první vlastní skladba, která je považována za mistrovskou, je K271-No.9, jež vznikla v jeho jednadvaceti letech. To už ale skládal deset let. Pravda také je, že bez svého otce by Mozart nebyl ničím. Stal by se rozmařilým floutkem, který by oslňoval společnost v hostincích hraním dobových odrhovaček. Jeho otec jej denně nutil ke cvičení, sjednával mu koncerty a dohlížel na plnění smluv tím, že mu zakazoval pití a bujaré večírky a před koncertem jej zamykal doma.

Bill Gates inspiruje

Podobně i jiní velikáni minulosti i dneška mají za sebou desetitisícový trénink a využili mimořádnou příležitost. Například Bill Joy, zakladatel slavné firmy Sun Microsystems, který stál u zrodu počítačové revoluce. Jako malý stále ležel v knihách a okolí kladl tisíce otázek. V šestnácti letech se přihlásil na MIT na matematiku. V roce 1971 MIT otevřela na Beal Avenue ve městě Ann Arbor zbrusu nové počítačové centrum. Bill Joy tam začal pravidelně chodit. Neznal, co je to posezení s kamarády ani rande, stal se z něj šprt a počítače mu učarovaly. Programoval kdykoliv „urval trochu času“ nejen ve školním roce. Během léta si zaplatil hodiny u jednoho profesora informatiky, aby z programování ani na chvíli nevypadl. Pak se přihlásil na postgraduální studium informatiky a programování na Kalifornskou univerzitu v Berkeley. Přepsal operační systém UNIX a později i programovací jazyk JAVA. Stal se „Edisonem internetu“. Jeho jméno se mezi odborníky těší stejné úctě jako Bill Gates, který se k programování dostal jako osmák v roce 1968, kdy soukromá střední škola, kam chodil, koupila první počítač. Od té doby Bill Gates programoval každou volnou chvíli, celé víkendy i celé noci. Jako jediný využíval volné časy u počítače od tří do šesti ráno, o něž nikdo neměl zájem. Za pět let – do maturity programoval cca deset tisíc hodin. Vysokou školu opustil proto, že už mu neměla v oboru co nabídnout.

Dřina, dřina a zase dřina

Od doby zmíněné Ericssonovy studie proběhly desítky podobných výzkumů a všechny mají stejný závěr. K tomu, aby se z dětí stali mistři v jakémkoliv oboru, potřebují jistou dávku talentu, rodiče, kteří je dokáží motivovat k desetitisícům hodin tréninku. Pochopitelně rodiče musí být dobře situovaní, aby si děti nemusely na studia vydělávat mytím nádobí a mohly každou volnou chvíli věnovat tréninku svého talentu. K úspěchu někdy pomůže i tvořivost k rozeznání mimořádné příležitosti a odvaha ji využít. A kdy začít? Rodiče by měli dítě nechat nejpozději v pěti letech odborně otestovat, na co má největší talent. Neměli by jej zbytečně přetěžovat a dávat do pěti kroužků a dvou sportů v naději, že si snad časem jeden vybere. Ani je nutit naplnit své nesplněné sny. Ale měli by začít rozvíjet jejich nejsilnější talent a najít vhodnou motivaci, aby se to dítěti nezprotivilo. A mít obrovskou trpělivost a vytrvalost. K vytrvalosti a překonávání překážek vést i dítě. Vybrat mu vždy tu nejkvalitnější školu a seznamovat jej s dětmi, které jsou zapálené pro nějaký obor. Seznamovat jej s lidmi, které je budou inspirovat, táhnout, postrkovat i „nakopávat“.

Co z toho plyne pro firmy? Majitelé a vedení firem, kteří chtějí zajistit dobrou budoucnost svých podniků, by měli v místě působnosti posílat své zaměstnance, kteří to s dětmi fakt umí, do základních a středních škol, aby jim vyprávěli příběhy úspěšných lidí a nadchli je pro nějaký obor (školy to nedělají). Příběhy slavných mohou změnit životy dětí, a pokud budou správně vedeny, pak děti dokáží vydržet deset tisíc hodin tréninku, který jim zajistí mistrovství a podnikům špičkové odborníky.

Zdroj: Malcom Gladwell – Mimo řadu.

Žák P.: Kreativita a její rozvoj

Koch R.: Pravidlo 80/20