Na slovíčko, (soudruhu) strážníku!

Po opětovném ujištění řidiče, že chci doopravdy vystoupit už tu, a s nevěřícnými pohledy spolucestujících v zádech jsem vyskočila z mašrutky na ukázkově ošuntělém nádraží. Nebylo špinavé, ošklivé ani vymlácené, ale maloměstské a ve 21. století jaksi nepatřičné. Jednoduše úplně jiné, než jsem očekávala. Vhodná předzvěst budoucího děje.

Na záda jsem si dala krosnu, přes rameno batoh. A docházelo mi, že polovinu věcí jsem s sebou vůbec brát nemusela, zvláště ne sem. Tahat se s tím vším přes celé město, jen abych viděla železniční muzeum, nepřicházelo v úvahu. Vydala jsem se tedy směrem pomník padlých a stanoviště trolejbusů. Krosnu shodila ke keři, vytáhla foťák a zdokumentovala tu nádheru včetně výstavního tanku s vlající vlajkou. Jinak ten pomník vlastně byl docela pěkný, přesto trochu zvláštní. Z celodenního vedra a tříhodinové cesty jsem byla utahaná, teď jen stopnout správnou mašrutku a dopravit se ještě o město dál. To ovšem mělo ještě chvíli počkat...

Neboť na protější straně cesty stála “kosmická” stavba policejní stanice a právě odtud se mi dostalo povelu dostavit se. Dostavit se k čemu? K výslechu? K celní kontrole? Těžko v tuto chvíli a v tomto státě, nestátě říct. Můžou mi něco udělat, když tam nepůjdu? Mám předstírat, že nic neslyším? Tak na to už je asi pozdě, neboť pan strážník mi vyšel naproti. S krosnou na zádech, ověšená batohem a taškou s doklady jsem přešla silnici. Že jsem sem vůbec jezdila...

“Zdravstvujte,” spustil rusky strážník. Super rusky... azbuku sice přelouskám, ale nikdy jsem se rusky neučila a ani týden pobytu v rusko-rumunském prostředí mě ruštinu nenaučil. Takže improvizace byla na místě, jak v odvozování významu vět, tak v odpovědích na ně. Co se děje, to se asi nedozvím, žeprý kolega strážník mluví anglicky, tak dobře teda počkáme si. A nebo jsem raději měla utéct? Otočit se a odejít? Ano, asi měla. Jenže to mi po půl hodině v této divné zemi nedocházelo a navíc jsem měla strach, že by má návštěva mohla rychle a neslavně skončit.

Tak jsem teda čekala. Páni strážníci měli na práci důležitější věci, kontrolu všech aut, které neměly na espézetce zeleno-červeno-zelenou vlajku. Třeba autobus finských seniorů – cestovatelů. Řidič a vedoucí výpravy se v oné “kosmické” strážnické budce dohadovali s pány strážníky asi dvacet minut, nakonec to spravil úplatek?, pokuta?, prostě peníze. A tak naštvaný řidič nastartoval autobus a odjel. Finští důchodci mi z okýnek soucitně zamávali. Ano, teď je řada na mě...

Takže pan (či snad soudruh?), anglicky mluvící strážník si mě solidárně pozval do stínu své policejní kanceláře. Obyčejný kancelářský stůl v kruhové místnosti s okny, nějaké skříně, tři židle a spousta papírů, šanonů, dokumentů. Z angličtiny soudruh strážník zvládl jenom “What is your name?” a “Where are you from?”. Pak přešel do ruštiny. Což pro mě znamená, že přesný popis otázek nemůžu podat. Rozuměla jsem mu, ale zda jsem rozuměla správně, to se nikdy nedozvím. A moje česko-ruština s odbočkami do angličtiny byla taktéž neslavná.

Co po mě jako chce? To jsem za tu hodinu, co tu jsem, stihla provést něco protizákonného? Nebo jde jen o preventivní zastrašování? Co si vlastně můžou dovolit? Jak se můžu bránit? Samozřejmě, dramatizuji to, ale v té chvíli, kdy jsem seděla úplně sama uvnitř policejní stanice, mi do smíchu vůbec nebylo. A přesně tyto otázky mně přicházely na mysl. Později jsem se tomu zasmála, ale v onu chvíli jsem věděla jen to, že i česká ambasáda jasně vzkazuje, že v případě problémů na tomto území nejsou schopni českým občanům poskytnout pomoc, takže je to jen na mně a kdo ví, co se bude dít.

“Váš pasport!”

Podala jsem tedy strážníkovi pas, z ruky jsem ho moc ráda nepouštěla. Se zájmem si ho prohlížel.

“Čechia?” Přikývla jsem.

“Co děláte v Česku? Studujete?” “Ano. Půjdu na univerzitu.”

“Doopravdy a co chcete studovat?” Aha, co chci studovat? Lidská práva a média, to asi slyšet nechcete, pomyslela jsem si. Tak v tomto případě bude bezpečnější lhát... Učitelka je vlastně takové nestranné nekonfliktní povolání, a když jsem byla malá, tak jsem stejně chtěla být učitelkou. “Pedagogiku.” “Vy chcete být učitelka? A co děláte u nás? Na prázdninách?” “Ano, chtěla jsem to tady vidět a trochu se naučit rusky.” Ano a hlavně jsem chtěla zjistit, jestli je pravda to, co se o té vaší zemi říká. No, ale tak jak to zatím vidím, tak je, pane s rudou hvězdou na klopě...

“A co vás (nebo snad už tebe, určitě přešel plynule do tykání) tady zajímá?” “No...” Začala jsem pátrat, o jakých místech psali v průvodci. “No já vlastně nevím, mám napsaná nějaká místa, která byla v průvodci.”

“A co jsi dělala tady?” kývl hlavou směrem k pomníku. “No jenom se dívala a udělala pár fotek. Ptala jsem se nějakého pána a ten mi říkal, že se tu fotit může... A nevím, kde se tady dají vyměnit peníze?” snažím se odvést téma rozhovoru... Marně.

“Potvrzení z hranic máš?” Mám, samozřejmě... hranice, no to byla taky zkouška. Ukázala jsem na pas a strážník vytáhl papír s doplněnými údaji.

“Máš, kde bydlet?” Přikývla jsem. Ve formuláři přece bylo vyplněné jméno mé hostitelky.

“Natalya Makarova? Víš, kde bydlí?” “No vím, je to tam napsané. Ale ona mě počká u divadla.”

“Aha a odkud ji znáš?” “No znám ji... našla jsem ji na internetu.”

“Na internetu? Aha... A co dělá Natalya?” Tak to jsem věděla docela dobře. Natalya je učitelka na jedné střední škole, kterou jsem měla zítra navštívit. Takže vlastně bezpečnější bude nevědět. “Nevím, bohužel...”

“A teda budeš bydlet u Natalye? A ona tě bude čekat u divadla...” “No takto jsme domluvené.”

“A ví Natalya, že už jsi tady?” Ne, neví... a možná se už ani nedozví, to záleží na vás, soudruhu strážníků... “Za půl hodiny mě má čekat u toho divadla. Nevíte, kterou mašrutkou se tam dostanu?”

“No počkejte, ještě jsme nedomluvili... máš přece čas, ne?” Tak popravdě řečeno čas nemám a nepřijde mi to vtipné tu sedět a nevědět, co se mnou máte v úmyslu. Co to má být za kontrolu? Pochybuji, že jsem jediný cizinec tady... To by mě zajímalo, čím jsem podezřelá...

“A jak se ti tu líbí?” “Charašo, charašo...” Jo tak momentálně to tu nesnáším a chci jet zpět. Ale to tě asi soudruhu nezajímá. Stejně tak jako to, že to tu vypadá, jak na fotkách z komunistického Československa. Jen některá auta a jiné technické detaily prozrazují, že přeci jen jsem v 21. století. “Je to tu pěkné, ale moc jsem toho zatím neviděla. Ale máte tu pěkné sady...”

“Dobře, dobře... a máš na Natalyi telefon?” “Nemám, bohužel...” “Nemáš? Ale, tak to se asi nedozví, že tu jsi... tak jak jsi jí to dala vědět?” “Mám jenom číslo mobilu...”

“No to stačí, tak mi ho ukaž!” “Proč? Na co ho potřebujete?” “Musím Natalyi přece zavolat!” “Jako proč? Abyste si potvrdil, že o mně ví?” “Prostě jí musím zavolat...” Tak to asi nemá cenu zatloukat... Našla jsem v zápisníku číslo na Natalyi a ukázala ho strážníkovi. Jestli jsem ti teď, Natalye, způsobila nějaké problémy, tak se moc omlouvám, ale co jsem měla dělat?!

Nejdřív si ho prohlédl... Nebo si prohlížel jiné poznámky v zápisníku? Potom si ho opsal na okraj sešitu, který ležel před ním. A pak se dobrých pět minut rozmýšlel, co dál...

“Dobrá, tak já jí zítra zavolám.” “Cože? Proč jí budete volat zítra? Abyste zkontroloval, jestli jsem doopravdy u ní?” “No domluvím se s ní, kde se s tebou můžu sejít.” “To mě musíte zkontrolovat osobně?” “Ale ne... chci ti ukázat Tiraspol. V kolik budeš mít zítra čas?” Jo tak takto?! Tak je teda gól... “No já ještě nevím, musím se domluvit s Natalyií.... Ještě doopravdy nevím. Ale ona mi určitě Tiraspol ukáže...” Víc se rusky vymluvit nedokážu... “No ale potom můžeme zajít třeba na koňak... Pila jsi už náš koňak? Piješ koňak?” “Ne...” Tak za takovýchto okolností koňak doopravdy nepiju... “Tak víno? Nebo pivo? V Čechách přece pijete pivo, ne?!” “No to jo, ale já ne...” “Dobře, tak aspoň na limonádu...” Když si to myslíte... A už je to všechno, co teda teď?

Strážník vytáhl z šuplíku bloček sepnutý velkou sponkou. Mezi předtištěnými a částečně popsanými listy byly založené bankovky. No a teď už jenom říct, že to teda vyřídíme jednoduše a můžu jít. Kolik tak po mě asi může žádat? Skvělé, dalších pět minut ticha.

Poté strážník vytáhne pětirublovku se slovy: “Dobře teda, zítra zavolám Natalyi. Tady máš na mašrutku a do Tiraspolu jede sedmička nebo dvanáctka.” Cože? Toto má být nějaká zkouška? Jestli dokážu odmítnout peníze? Možná... ještě stále mám můj pas. “A můžete mi dát můj pas, prosím?” Soudruh strážník si ho ještě jednou prohlédne, založí do něj potvrzení z hranic i pěti rublovku, prolistuje svůj sešit, znovu pas otevře, ale nakonec mi ho podá.

Teď už asi není čas na rozmýšlení, pas mám. Dávám si krosnu na záda a beru ostatní věci. Strážník ještě hledá něco v jednom ze šanonů a pak se otočí, že by si to ještě rozmyslel? Na to raději čekat nebudu. Přeběhnu silnici, stopnu první mašrutku a při nastupování vidím opět nevěřícné pohledy cestujících. A hlavou se mi honí zmatené myšlenky. To mělo být jako co? Náhoda? Hloupý vtípek? Nebo doopravdy kontrola? Ať už cokoliv, zrovna nadšená z toho, že mé jméno je zapsáno v policejní knize v Bendery, nejsem. A to můžu jen doufat, že jsem teď nenadělala problémy i Natalyi. Nebo mám snad zítra rande s podněsterským policistou?! Doufám, že ne... To mi ten výlet do Podněstří pěkně začíná...

Až když uvidím ceduli “Tiraspol” vzpomenu si, že jsem měla při odjezdu z Bendery Natalyi zavolat. Vytáčím její číslo, ale bohužel... číslo nelze spojit. V Podněstří sice moldavská mobilní síť funguje, ale na podněsterská čísla se z ní nedovoláte. Na podněsterská čísla se nedovoláte ani z žádné jiné sítě ve světě. Na podněsterská čísla se dovoláte jen z podněsterského čísla. Co se dá čekat od země, na kterou shlíží z vysokého podstavce soudruh Lenin a ve které si podává ruce místní Velký Bratr Smirnov s přítelem Medveděvem?

Že prý skanzen komunismu a soukromé království Smirnovovo. Podněstří. Tedy pardón, Podněsterská moldavská republika. Tak takový byl můj první vjezd do de iure neexistující evropské země. De facto je však reálná až příliš. Jenže i v ní žijí obyčejní lidé, kteří nejsou horší než my a možná jsou lepší. První dojem za moc nestál, ale to bych byla vůči Podněsteří nespravedlivá a snad i zaujatá...

Здравствуйте в ПМР!