Co jí Moldavan II. "V hlavní roli sarmale"

Je pár minut před půlnocí. Od pusy se mi při každém slově zvedá pára. Poslední zbytky prasete, včera večer ještě živého, mizí v troubě. Mohla bych jít spát, ale v pokoji mám jen 16 stupňů a asi bych o něco přišla... Něco se chystá. Mužové šli spát. Na dvorku a v kuchyni zůstaly jen tři ženy a já. Kaťa, moje hostitelka, umyla vroucí vodou stůl, na kterém ještě před chvílí ležel prasečí žaludek. Naplněný masovou směsí a zašitý se teď peče vedle v plechové krabici, v troubě. Vypadá to, že se nadobro přesuneme dovnitř malé kuchyně. Venku je skoro nula. Na moldavský podzim neočekávaná zima. V kuchyni mi třeba bude ve dvou mikinách a v bundě dobře.

Odpoledne jsme obešly celou vesnici. Kaťa se vrací do Česka na univerzitu, doma byla jen na chvíli. Ostatně jako tisíce dalších Moldavanů. Většina z nich však v zahraničí nestuduje, ale pracuje. Cestou jsme rozdaly pár dárků. Třeba pro spolužačku Alionu, které se narodil syn. Doma byli jen rodiče. Aliona je s manželem i synem v Portugalsku. Mají se asi dobře, manžel pracuje, doma už nebyli skoro rok. Rodičové si také nijak nestěžují, až na to, že nemají dceru doma. Bydlí v pěkném domě, opraveném, zámková dlažba na dvoře. Čerstvě natřená omítka má typické moldavské domovní barvy, zelená a modrá. Natřený je plot, rohy domů, ornamenty okolo oken. Jde poznat, že jsme na severu, na vesnici daleko od města. Téměř všichni mají ještě dva domy, menší zimní, velký letní. Většinou už bydlí jen v jednom, v tom s topením. Já jsem dostala pokoj v letním domě, luxusnějším, ale bez topení. Jenže moldavská pohostinost přikazuje dát hostu to nejlepší a nejhezčí.

Z naší obchůzky se vracíme až za tmy. Na okrajích prašných cest dohořívají zčernalé hromádky plastů. Moldavané pálí odpadky. Kaťa vysvětluje: “To, co je za tvým plotem, to už je jedno. Na svém dvorku musíš mít čisto a krásně. To, co je společné, je ničí, o to se nestaráš. Takto tu bohužel chodí...” Doma nás čekají s večeří. Ne, mýlím se. Čekají na mě, abych si mohla natočit, závěrečnou část moldavské zabíječky. Dodělávají se jakési klobásy. Jedna klobása, tak dlouhá, jak jen se vleze na plech. Neudí se, ale pečou v troubě. V troubě mizí i prasečí žaludek. Venku mrzne.

Kapacita kuchyně je v počtu čtyř osob výrazně překročena. Tři pětiny prostoru zabírá pec, dnes už se v ní peče jen chleba. Dvakrát za měsíc paní domu zadělá na bochníky. Chleba by si sice mohla koupit v jednom z obchodů, ale nedělá to. Chápu ji, lepší chleba jsem zatím v Moldavsku nejedla. Kaťa vypráví, jak jako malí na peci spávali. Dnes se v ní netopí, místnůstku trochu zahřívá plynový sporák. Je plně vytížený, tři hrnce s kulatým dnem a jedna pánvička. Tradice je silná, kulatá dna mají i ve městech. Jestli je to praktičtější než naše hrnce, jsem se nedozvěděla. Už se sice zimou netřesu, ale v termotričku, arabské šále z Řecka a v pohorkách si připadám stejně jaksi nepatřičně. Raději bych si měla vzít na hlavu obyčejný šátek, tlusté ponožky a teplý svetr jako ostatní. Nepochybuji, že to funguje stejně a pro práci je to praktičtější.

Paní Locomanová na mě začíná vzrušeně mluvit, rumunsky. Mám si přichystat kameru, teď uvidím něco stoprocentně moldavského tradičního. Vrcholem večera, či spíše noci budou sarmale. Sarmale. Jméno jsem si na první pokus nezapamatovala, ale kulinářský zážitek to byl nezapomenutelný. Zatímco Katina sestra smaží tenké palačinky, ze kterých se později vyklube úžasný dezert, paní Locomanová z hrnce vybírá spařené zelné listy. Marně byste si lámali hlavu, proč tato žena, která zítra slaví šedesát let, ještě o půlnoci vaří na svoji vlastní oslavu. Do mísy nasype rýži, nakrájí mrkev, cibuli, papriku, osolí, okoření a promíchá. Vezme jeden list zelí a připravenou směs do něj zabalí. Všechno je v pořádku, jen tradice ještě nedostala svoji úlitbu. Všichni nechají všeho, Kaťa donese džbánek s vínem a paní Locomanová se pomodlí, poté naleje do skleničky víno. První pije ona, druhá jsem na řadě já jako host, poté i obě dcery Locomanovy.

Odpočinek je důležitý, ale ručička hodin se nebezpečně rychle blíží k jedničce. Je načase se dát do práce. Zapojí se všechny tři ženy, mně ponechají volné ruce k natáčení. Kaťa, vystudovaná novinářka a studující ekonomka, mi ještě podává nezbytné informace k připravovanému jídlu: “Sarmale jsou jedním z tradičních moldavských jídel. Dělají se ale i v Rumunsku, na Ukrajině nebo v Bulharsku. Tam se ale plní i masem, to u nás nikdy. A taky bývají mnohem větší, třeba i jako dlaň.” Všichni se dávají do práce. Vzít zelný list, nabrat rýžovou směs, umě zabalit a dát do kulatého hrnce k ostatním závitkům. Vzít zelný list, nabrat rýžovou směs, umě zabalit a dát do kulatého hrnce k ostatním závitkům. Vzít zelný list, nabrat rýžovou směs... a přeci jen řada přijde i na mě. S laskovostí paní Locomanové vlastní dostávám ty nejhezčí zelné listy, po několika větách rumunských rad se stávám plnohodnotnou baličkou sarmalí. Dokonce si paní Locomanová zažertuje, že teď už může jít spát, když má za sebe náhradu. Spát by jít mohla, věřím, že by to její dcery zvládly i za ni. Ale správná moldavská hospodyňka chodí spát poslední, pěkně slavnostně se obléká jen v neděli a do kostela, vstává jako první. A tak v devět hodin ráno, kdy z postele druhý den vylezu já, je paní Locomanová už tři hodiny na nohou. Sarmale se mezitím přes noc upekly do měkka.

Na dvoře se hemží postupně vzrůstající počet nových lidí. Jdu se rychle sbalit, za chvíli v mém dočasném pokoji začne oslava. Po dvou nocích jsem už téměř domácí, a tak jsem zapojena do posledních příprav. Krajkovaný ubrus, pozlacené talíře a dokonce i nože. Objevit v Moldavsku na jídelním stole nůž je opravdu raritou. Obejít se běžně musíte se lžící a vidličkou. A začíná se nosit na stůl. Mě však raději odklidí do kuchyně. Přede mnou je poslední úkol, oloupat osmažené a podušené papriky. Sice si spálím prsty, ale vím, že pod slupkou se skrývá opravdová delikatesa, takže to stojí i za puchýřky na konečcích ukazováčků a prostředníčků. Papriky se jí jenom s chlebem a se smetanou. Chutnají lehce do sladka, chuť slunečnicového oleje je naštěstí upozadněna.

Slavnostně oděná rodina se mezitím sešla u bohatě prostřené tabule. Zase jsem to s oblečením nevychytala, dám si alespoň sukni. Ovšem nemám ani na malé děti, které mají na sebe svůj malý oblek i s kravatou. Moldavané se hold do společnosti umí obléci! Najít zde módní hříchy není tak jednoduché jako v českých končinách. Vždyť i do školy děti všech věkových kategorií stále tradičně oblékají černobílé kombinace šatů a obleků.

Sváteční oběd je spíše velký švédský stůl. Na stole leží skoro celé zpracované prase. Pečené klobásky, nakrájený plněný žaludek, mleté maso zabalené v jakési bláně, vařené maso v rosolu, smažené mleté placičky. Později s údivem zjišťuji, že je všechno studené. Nechybí ani zelenina, chleba, brinza a smetana, funkci jednohubek supluje smažený lilek a samozřejmě dušené loupané papriky. Před jídlem se ještě všichni pomodlíme. Přípitek obstará vodka nebo Kvint, vyhlášený silný koňak z Podněstří, který však většinu cestovatelů zklame. Celá vyhládlá se na tu hostinu už těším, jenže to jsem zapomněla, že Moldavané jedí střídmě. Zatímco já bych si od všeho nabrala alespoň tři kousky, ostatní snad jen ochutnávají. Přichází další chod, sarmale. Paní Locomanová nezapomene připomenout, že jsem s nimi pomáhala i já a naloží mi několik závitku na talíř, navrch smetanu. Bez smetany v Moldavsku ani ránu! Před melounem se servíruje zákusek. Bohužel jen v moldavském množství. Asi pěticentimetrový kousek zabalené palačinky s medem a tvarohem. Kdybych mohla snědla bych i celou. Pak už jen meloun a střídání hostů, odpoledne je určené pro všechny ostatní, kteří se nevlezli do okruhu blízké rodiny.

Já, ještě před několika minutami vážený host, se opět stávám domácí. Sbírám skleničky od vína a jdu je umýt. Slaví se, takže každý dostal svoji vlastní skleničku. Běžně je však jen jedna kolovací. Naleje se víno, jeden u stolu jej vypije, naleje se pro dalšího do stejné skleničky. Je to také bezpečný indikátor, jak poznat, zda vás místní berou jako cizince, a dají vám vlastní skleničku, či vás přijímají jako rovnoceného, a můžete pít společně s ostatními. Příbuzenstvo se však již chystá k odchodu a s ním opouštím severomoldavskou dědinu i já. Na cestu dostanu ještě několik bonbónů z Bucurie, tradiční moldavské čokoládovny a bonbónovny. Kromě obyčejných roksových bonbónů se nabízí i čokoládové pralinky pod tajemnými názvy. Opravdu oblíbené Lapte de pasăre (Mléko ptáků) je nadýchaná sladká hmota různých příchutí, nad kterou bude cizinec ohrnovat nos a Moldavan na ni nedá dopustit. Zatímco švestky v čokoládovém krému aneb Chişinăul de seară (Večení Kišiněv) budou skvělým dárkem pro naše drahé polovičky či rodiče doma. Nezapomeňte ochutnat i Doremi nebo Masku. Koneckonců ochutnat můžete všechno, neboť bonbóny se prodávají na váhu a za docela příznivou cenu. Bucuria znamená v rumunštině štěstí, tak si ten kousek štěstí odvážím s sebou domů.

Jak se připravují sarmale