30 kilometrů od Kišiněva po dálnici

“No jo, to Moldavsko asi nebude taková krizovka, jak jsem si představovala. Však v Kišiněvě naprostý luxus, tak na té vesnici to taky bude pohoda,” přemítám při balení svých věcí u Nasti, mé kišiněvské hostitelky. Vody na pití si s sebou beru jen tak na cestu, přestože jsem původně měla v plánu naplnit obě petky, které jsem si schovávala právě pro tuto příležitost. Ale ouha, stačí 30 kilometrů, půl hodina cesty, a krásná kišiněvská koupelna i naprosto bezpečná voda je ta tam. Vítejte v Răzeni!

V neděli v šest večer, vlastně trochu dříve, hledám ještě za pomoci Nasti nástupiště číslo 6 na kišiněvské Gara Central. Právě odtud mám v šest odjíždět autobus do vesnice Răzeni, kde se mám jako dobrovolník zúčastnit mezinárodního workcampu. Workcamp je důvod, proč jsem do Moldavska jela... teda ona to spíše byla záminka, proč do Moldavska jet... A jelikož je to pravděpodobně jediný workcamp, který se v Moldavsku koná, tak jsem neměla na výběr a prostě se do Răzeni bez řečí vydat. “Chtělas do Moldavska, tak prosím...” Kupodivu si sama sobě nestěžuji. Vypínám jakékoliv pocity, které hodnotí komfort či nekomfort v mém okolí. Jsem v Răzeni, v Moldavsku...

To bych ale ještě trochu předbíhala, zatím jsem jen na Gara Central a procházím řadu autobusů, které nejeví známku toho, kde jedou, a při tom vypadají, že přece jen někde každou chvíli odjedou. “16, 17, 18... aha nižší čísla budou asi na druhé straně budovy,” zjišťujeme z Nasťou. A konečně ho vidím, krásný minibus, ano minibus, přestě takový typ, který jezdí v Kišiněvě jako městská, který mě odveze do Răzeni. Ještě koupit jízdenku... Ta se musí kupovat předem v pokladně na nádraží... v autobuse s kupováním jízdenky nepochodíte. Jak je to při opačné cestě, jsem ještě neměla tu čest zjistit. Za chvíli šest, tak se rozloučím s Nasťou. Rozloučím se jako opravdu rozloučím... je zvláštní, jak si lidé dokážou spřátelit během tří dnů... Nasťa mi prokáže poslední službu a řekne řidiči, kde mě má vysadit, já si sednu k své krosně o velikosti XXXL a čekám až autobus vyjede.

Nasedají další pasažéři a já s podivem zjišťuji, že mluví anglicky. O chvíli později se dozvídám, stále ještě notně vyjukaná, že jde o americké dobrovolníky, kteří ve středu v Răzeni ukončují dvouměsíční training a další dva roky budou pracovat v různých vesnicích po celém Moldavsku. Za večerního vedra se blížíme k Răzeni. To po čem jedeme připomíná dálnici, taková čtyřproudá silnice s kvalitou ještě o trochu nižší než D1 před Brnem. Vystoupím před primaria, tedy jakýmsi místním obecním úřadem a čekám až si pro mě přijde workcampleader Sergiu.

Tu chvilku můžeme využít k vysvětlení toho, co to workcamp vlastně je. Workcamp... krátký dobrovolnický projekt, na kterém pracuje skupina dobrovolníků z celého světa ve prospěch místní komunity, která je většinou zastupována neziskovou organizací. Ale už přichází Sergiu, teda nepřichází, jak jsem původně čekala, ale přijíždí pro mě autem. Záhy jsem pochopila proč, ono totiž Răzeni má sice status vesnice, ale rozlohu menšího města. Vesnici protíná jediná asfaltová silnice, k Sergiuovu domu se však musí po obyčejné hliněné.

Už předem jsem věděla, že budeme bydlet v normálním moldavském domě, ne třeba v tělocvičně či škole, jak bývá na mnohých workcampech zvykem. Ale naše dočasné bydliště je opravdu moldavský vesnický dům, totiž dům rodiny našeho campleadera. Vyhradili nám k tu obývání 2 místnosti – jednu pro holky a druhou pro kluky. Celkem nás na workcampu bude pět. Na dvoře u stolu už mě čekají dva dobrovolníci, Španěl a Němec.

Svůj docela normální pokojíček jsem už viděla, tak ještě záchod a sprcha... A nyní prosím famfáry... Celou dobu už od přechodu rumunských hranic jsem se, především psychicky, připravovala na turecké záchody, na které upozorňoval průvodce, který jsem si zběžně před cestou přečetla... a ono stále nic... musela jsem odjet až na moldavský venkov, abych se jich konečně dočkala. Vedle turecké kadibudky stojí venkovní sprcha. Voda se ohřívá sluníčkem, což taky znamená, že pokud se sprchujete v jedenáct večer, docela dobře se dokážete vcítit do ledové kostky... Jinak je to docela romantické, hvězdné nebe nad vámi, hroznové střapce okolo vás a bučící kráva za vámi.

Po zběžné prohlídce mého nového ubytování zasedám ke stolu a dávám si čaj. Nejprve jsem si chtěla dát jet vodu, ale teď jsem ráda, že jsem začala čajem, to nebyl takový šok... Vodovod a kanalizace je zatím zbožným přáním místních a velkými plány starosty. A voda se tu tedy tahá ze studní, které jsou rozesety po celé vesnici. O kvalitě vody raději nechci vědět podrobnosti. Ona totiž pro běžné Čechy má docela zvláštní chuť, je taková nasládlá a hodně měkká. Ale pít se ji naučíte, buď čerstvou a studenou ze studny nebo s plátky citrónu... Po večeři, která tu má podobu malého obědu přichází čas vyzkoušet sprchu a umýt si zuby. Na zuby, ruce, umývání ovoce je tu zřízen venkovní kohoutek. Jenže ona ta voda z něj není vůbec dobrá! Nejen že trošku zápáchá, ale trvalo mi 3 dny než jsem našla odvahu a znovu si s ní vyčistila zuby... teda spíše trvalo 3 dny než mi došla voda, kterou jsem si přivezla s sebou. Pravděpodobně jsem tímto svým “vodním” chováním porušila všechny doporučení, která bývají dána před cestou do zahraničí... Jenže po rychlém propočtu, kolik bych utratila, kdybych si každý den měla balenou vodu, mi bylo jasné, že pokud nechci Moldavsko opustit hned po workcampu, budou muset všechna podobná doporučení ustoupit.

Kanalizace a vodovod sice ve vesnici nevedou, ale večer klidně můžu zasednout k laptopu, připojit se na wifi a psát na blog... Wifi je sice na moldavské vesnici vymožeností, ale přece jsem zatím jen 30 km od Kišiněva. Kdo ví, jak to bude vypadat ještě o několik kilometrů dál... To není stěžování ani ironie, jen hořká pravda o tom, jak se člověk snadno nechá zhýčkat. Vždyť přece na takové Moldavsko jsem čekala a snažila se připravit! Tak (na) co čekám teď?! Teď? Teď se jdu pořádně vyspat, dokud mám postel sama pro sebe, zítra už mi v pokojíčku přibude spolubydlící.