Doktrína hradu: otázky a odpovědi

Doktrína hradu je koncept, který získává v naší společnosti stále větší podporu. Jde o rozšíření legálních možností obrany pro člověka, který se ve vlastním obydlí brání proti vetřelci – koneckonců, kde jinde by člověk měl mít největší právo se bránit, když ne doma, zvlášť když odtamtud obvykle už nemá kam utéct. Princip "Můj dům, můj hrad" již v posledních několika měsících vykrystalizoval do podoby legislativního návrhu, který si vzal pod patronát poslanec David Kádner. Doktrína hradu je ovšem záležitost, která vyvolává mnoho otázek. Rád bych se tedy na některé z nich pokusil odpovědět.

Takže když to shrnu: když mi do bytu vleze někdo cizí, tak ho můžu rovnou zastřelit?

Ne, takhle drsné ani jednoduché to není. Návrh novely říká toto (první dva odstavce jsou v zákoně již nyní, třetí by mohl být přidán):

§29 – Nutná obrana

(1) Čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem.

(2) Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.

(3) O nutnou obranu se také jedná, je-li obrana vedena vůči osobě, která neoprávněně vnikla do cizího obydlí za použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí nebo překoná-li neoprávněně překážku, jejímž účelem je zabránit vniknutí, pokud takové jednání může vyvolat u obránce oprávněnou obavu z ohrožení života či zdraví jeho nebo jiné přítomné osoby.

Takže obránce může využít toto oprávnění proti vetřelci, který mu vniknul do obydlí násilím (například jej odstrčil nebo udeřil, aby se dostal dovnitř), nebo pohrůžkou bezprostředního násilí (například hrozbou použití zbraně) nebo překonal překážku, určenou k zabránění vniknutí (vyrazil dveře, rozbil okno), a vetřelec není evidentně neškodný (např. dítě).

Ale za takových okolností se můžu bránit už dneska, tak k čemu ta novela vlastně je?

Současná definice nutné obrany vyžaduje, aby útok přímo probíhal, nebo alespoň bezprostředně hrozil. To je celkem rozumný požadavek pro obranu na veřejném místě, aby nedocházelo k omylům v situaci, kdy je nebezpečí pouze domnělé. Zcela jiná je ale výše popsaná situace, kdy cizí osoba použije násilí nebo překoná překážku, aby se dostala do vašeho obydlí. V takové situaci je nebezpečí zjevně reálné a není přiměřené po obránci žádat, aby ještě vyčkával na útok nebo k němu vetřelci dával příležitost. Základním rysem novely má být právě to, že v obydlí za uvedených okolností ruší podmínku přímo hrozícího nebo probíhajícího útoku, takže obránce nemusí čekat, až potenciální, ale přítomné a reálné ohrožení přeroste v aktuální – laicky řečeno, když vám někdo vyrazí dveře, nemusíte čekat, až vás k tomu ještě praští. Dalším přínosem pak je, že násilí nebo překonání překážek obvykle zanechají výrazné a spolehlivé stopy, svědčící ve prospěch obránce.

V tom odstavci ale nikde není nic o tom, že obrana nesmí být nepřiměřená. To znamená, že tomu vetřelci můžu udělat skoro cokoli a pořád to bude legální?

No, v podstatě ano. U otázky "co je přiměřené" si vždy musíme položit doplňující otázku "ve srovnání s čím?" Novela řeší pouze specifickou situaci, kdy útočník svým jednáním (násilné vniknutí do cizího obydlí) jasně ukázal, že má špatné úmysly a je odhodlán je provést. Za takových okolností by ani způsobení krajního následku, tj. jeho usmrcení, nemělo být považováno za zcela zjevně nepřiměřené.

Takže když dám postřelenému zloději ještě dostřelnou ránu za ucho, tak je to pořád v pohodě?

Ne, to už ne. Novela jasně říká ", pokud takové jednání může vyvolat u obránce oprávněnou obavu z ohrožení života či zdraví jeho nebo jiné přítomné osoby." Tedy takové "doražení" zraněného vetřelce, který už zjevně nemůže nikoho ohrozit, bude určitě řešeno jako vražda a doktrína hradu vás chránit nebude.

A co když ti vetřelci budou kluci, kteří mi na zahradě kradou třešně? Nebo trochu reálněji - po pozemku se mi potlouká banda cizích lidí, kteří vypadají, jako že hledají, co by ukradli?

Formulace výslovně hovoří o vniknutí do obydlí, takže zahrada nebo pozemek jsou jasně mimo. Stáhněte se do domu a zavolejte policii (tedy na zloděje, klukům dejte pár pohlavků a vyhoďte je).

Připadá mi, že je tu velké riziko zneužití. Co kdybych si někoho pozval domů, tam ho zastřelil a tvrdil, že mne chtěl napadnout?

Pokud jste jej pozval, pak pro ten případ doktrína hradu neplatí, protože do vašeho obydlí nevnikl neoprávněně. Doktrína hradu vyžaduje, aby přítomnost vetřelce v obydlí byla neoprávněná od samého počátku - je to právě kvůli tomuhle riziku zneužití.

To zase není tak těžké, narafičím vyražené dveře nebo dám mrtvole do ruky nůž. To riziko zneužití tam pořád vidím.

Riziko zneužití s sebou nese každý zákon, podobným způsobem by se dalo zneužít i současné ustanovení o nutné obraně. Jenže, "narafičit stopy" se mnohem snáze řekne než udělá, pokud to chcete udělat správně. Musíte vzít do úvahy otisky prstů, stopy DNA a několik dalších věcí, o kterých laici obvykle ani neví, že existují. To všechno musíte během maximálně několika minut rozmístit tak, aby ani profesionální kriminalista po důkladném prozkoumání nepoznal, že je v tom nějaká levárna. Takže, pořád si myslíte, že zneužití bude tak jednoduché?

Tak naopak - co když to bude pravda? Co když si opravdu v dobré víře někoho pozvu domů, tam se pohádáme a on mne bude chtít napadnout?

Na rovinu - máte smůlu. Měl jste si lépe rozmyslet, koho si zvete domů.

Takže v takové situaci se mu vůbec nemůžu bránit?

Ne, to ne. Doktrína hradu řeší sebeobranu jen za specifických podmínek, uvedených ve třetím odstavci. Pokud nejsou splněny, platí předchozí dva odstavce - vašemu hostu se tedy můžete bránit stejně, jako by vás napadl na veřejnosti, tedy útok musí probíhat nebo bezprostředně hrozit a vaše obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Doktrína hradu ustanovuje rozšířené možnosti obrany za splnění určitých podmínek; pokud nejsou splněny, stále může jít o nutnou obranu podle současné právní úpravy.

Co když zapomenu zamknout dveře a vetřelec prostě vejde dovnitř, aniž by cokoli překonal?

Pokud nikoho neohrozil a nic nepřekonal, stále je zde možnost, že jde o nedopatření nebo nedorozumění – že si spletl dveře, nebo že klepal, ale nikdo mu neodpovídal. Že prostě ve skutečnosti vůbec nemá žádné špatné úmysly. Proto doktrínu hradu nelze uplatnit ani zde. Pokud vás takový nezvaný host napadne, můžete se opět bránit podle současné verze nutné obrany.

A co když tím vetřelcem bude policajt, nebo hasič, nebo třeba manžel?

Ani tady doktrína hradu neplatí. Vetřelec musí do obydlí vniknout neoprávněně. Policisté a hasiči jsou za určitých okolností oprávněni vniknout do cizího obydlí, a co se týče rodinných příslušníků, spolubydlících atd. pak samozřejmě platí, že kdo má právo v obydlí být, ten má také právo do něj vniknout. Výjimkou by snad mohla být situace, kdy se dovnitř dobývá manžel, který byl z obydlí na základě zákona úředně vykázán.

Připadá mi to celé jako vystřižené z Divokého Západu. Myslím, že americké zákony do Evropy nepatří.

Nejde jen o americkou právní normu. Ve skutečnosti několik států Evropy už určitou formu doktríny hradu zavedlo - Irsko, Itálie a Maďarsko. Krom toho, návrh bychom měli hodnotit podle obsahu, ne podle původu.