Nejsme dobytek, jsme přece lidi

Kdysi, bylo to  ještě za minulého režimu, jsem jezdíval na kole podél silážní jámy, kde kvasila potrava pro krávy. Byl to strašlivý zápach. Tak silný, že jsem raději změnil trasu a jezdil jinudy. Vždycky jsem si říkal, jak je možné, že tohle ty chudinky krávy vůbec mohou pozřít.

Čas oponou trhnul, situace se změnila a silážní  jámy přestaly fungovat. Zaplať pánbůh, říkal jsem si. Konečně snad budeme mít opravdu zdravé a nezávadné potraviny. Ale objevily se supermarkety. Rostly jak houby po dešti a dnes jich máme snad nejvíc v Evropě. Ani jediný nepatří české firmě.

Pak jsem jednou chtěl udělat radost vnukovi a koupil si  v jedné z fabrik na peníze špekáčky. Hodlal jsem je opéci na ohni tak, jako jsem to kdysi dělával dcerám. Neopekl jsem nic. Buřtíky se nad plamenem roztrhaly a vysypalo se z nich cosi, co  nemělo s masem vůbec nic společného. Později jsem zjistil, že to je samá sója, emulgáty a rozemletý odpad včetně kuřecích drápů.

Totéž platilo o veškerých uzeninách, které  se v supermarketech prodávaly. V posledních letech se i v naší, opět až příliš režimu poplatné televizi, objevily zprávy o tom, jak  se omývá zelené maso octem, přelepí se novými daty spotřeby a ten sajrajt se prodává lidem. Přestal jsem v supermarketech kupovat i maso. Jenomže malí poctiví čeští obchodníci byli zlikvidováni nízkými cenami zahraničních supermarketů a teď abychom je hledali pomocí lupy. Tedy ty, kteří ještě přežili.

Budeme podporovat české výrobce, řekli jsme si se ženou a začali nakupovat v českých obchodech, byť tam jsou ceny vyšší. Platilo to i o masu. Začali jsme jezdit do české masny, firmy Novák, kde deklarovali čerstvost masa i masných výrobků. Pravda, je to tam dražší, také je to dál, ale chtěli jsme věřit, že tím pomáháme českým zemědělcům a české firmě a koupíme si nezávadné a čerstvé maso.

Přiblížily se Vánoce a žena chtěla nakoupit dobré maso, a tak jsme k Novákovi zajeli. Líbily se jí tam kotlety, ptala se prodavačky, zdali jsou čerstvé. „My máme  vždycky jenom čerstvé maso,“ zněla  její odpověď a my jich koupili docela hodně. Doma jsme je dali do lednice a na druhý den je žena začala dělat.

Ale ouha, jakmile je rozbalila z papíru, kuchyni zaplavil smrad. Jako tehdy i té siláže. Kotlety letěly do koše. Musely být staré, čerstvé maso by jeden den v lednici muselo vydržet bez úhony. Znamená to, že v touze po zisku se i domácí česká firma snížila k tomu, že staré maso opětovně omývá a vydává za čerstvé. Chová se naprosto  stejně, jako ohromné řetězce.

V létě jsme  se vraceli  z dovolené. Před Vídní jsme za sebou měli tisíc kilometrů, měli jsme hlad a cestu domů. Stavili  jsme se v restauraci na večeři a dali si k ní i kolu. Měla naprosto jinou chuť, nežli má originální Coca Cola prodávaná u nás, daleko lepší. A pak jsem se dozvěděl z oficiálního  vyjádření výrobce, že pro východní trhy se kola vyrábí naprosto odlišnou technologií, například namísto cukru se do ní cpou umělá sladidla.

A tak to je se vším, co se u nás prodává. Prošlé maso, plesnivé sýry, ošizené uzeniny, pančovaná kola, a to již u výrobce. Jen aby výrobci a prodejci vydělali co nejvíce. Mám známého v Mnichově, a ten mi říkal, že u nich by si to žádný řetězec či výrobce nemohl dovolit. Za prvé by dostal takovou pokutu, že by ho to téměř položilo a za druhé by to nikdo nekupoval. U nás je to jiné, my prostě jinou možnost nemáme. Požíváme sajrajty podobné těm silážím, co cpali do krav.

Sakra, copak my nejsme lidé, to si opravdu všichni ti podaření výrobci a prodejci myslí, že jsme jenom nějaký východní dobytek a sežereme všechen hnus, co nám nabízejí? Ale nejen anonymní cizí řetězce, ale i naši, čeští výrobci a prodejci. Necháme si to stále líbit? A kam si máme jít nakoupit, abychom ty jejich blivajzy nemuseli jíst? 

Evropská unie diktuje všem členským státům všelijaké, mnohdy i nesmyslné, normy. Jak je možné, že jí  tohle nevadí? Odpovím si sám. Protože jsme pro ně stále občany druhé, neřku-li třetí, kategorie. Póvl, co zkonzumuje všechno. A to nehovořím o cenách a našich příjmech. Máme ty hnusy u nás daleko dražší nežli u sousedů.

Na co tedy máme parlament, vládu a ohromnou armádu státních úředníků, když se nedokáží ani postarat o to, aby se k nám přestalo třeba dovážet z Argentiny desetileté, několikrát rozmrazené  a opět zmrazené, maso? A totéž platí o másle a dalších potravinách.

Jsme přece stejní lidé jako ti, kteří se narodili o pár stovek kilometrů západněji. Nejsme přece žádný dobytek. Tak s tím konečně pojďme něco udělat. Vím, že za současné situace se nedá dělat vůbec nic. I kdybychom všichni vycházeli  každý týden do ulic, s tou pakáží, co nám teď vládne, by to ani nehnulo. Ale proboha dostaňme konečně rozum a spočítejme jim to při příštích volbách. Tedy, pokud ještě vůbec nějaké svobodné volby budou. Mám totiž veliký strach, že se tahle sebranka bude chtít udržet u koryt za každou cenu.