Kamioňáku, jsi prase, prase!

Letošní zima, stejně jako ta loňská, na sněhové nadílce vůbec nešetří. Ten bílý nesmysl, tolik milovaný dětmi a lyžaři, se sype a sype, a to i tady v nížině. Nejvíce na něj nadávají silničáři a řidiči. A čím větší auto, tím jsou nadávky peprnější.

Není se co divit, mnohatunový kolos se na rozbředlé a velmi kluzké silnici ovládá mnohem hůře nežli osobák. Člověk by si řekl, že čím větší kamion, tím zkušenější a obezřetnější řidič. Ale chyba lávky! Zkuste se někdy podívat nahoru do kabin silničních křižníků a počítejte kolik mladinkých, a tím pádem nezkušených, řidičů tyto kolosy řídí. Budete se možná divit.

Byla neděle, pozdní odpoledne. Ještě nenastala tma, ale už nebylo světlo. Pro oči řidiče nejhorší část dne. Kdysi tento čas nazval slavný český cestovatel a skvělý řidič Frank A. Elstner „hodinou stád“. To proto, že na svých cestách po Jižní Americe právě v tento denní čas, mezi světlem a tmou, hnali gaučové svá stáda z pastvin domů. Řidička, o které se budu zmiňovat se chovala naprosto stejně jako oni gaučové, také hnala své stádo koní, ovšem pod kapotou Fordu, domů. Bohužel se vydala po okresce a nikoliv po dálnici. Silnička byla sama o sobě dosti úzká a nyní ji ještě zužovaly pluhem odhrnuté sněhové mantinely. Na vozovce byl klouzavý marast, proto jela velmi opatrně, když v dáli spatřila jak ze zatáčky vyjel kamion a dostal se až do protisměru, silnice mu, holt, byla malá. Ještě zpomalila. Zajela tak těsně ke sněhové bariéře, že pravá kola Fordíka působila ledoborcovým efektem. Nestačilo to. Řvoucí kamion se prohnal kolem, no rychlost řidička raději neodhadovala, a při míjení jejího vozu se ozvala hrozná rána a celou ji zasypalo na milion kousků roztříštěné sklo. Úlek, šok! Zastavila a otočila se po kamionu, ten však s nezmenšenou rychlostí pokračoval v jízdě. Ruce, naštěstí to byly „jenom“ ruce, ji krvácely od zasekaných kousků zbytku skla, do vozu vtrhnul ledový vítr a sněhové vločky.

Co teď? Kamion neuhnul ani o píď a nějakou svou částí těsně u karoserie urazil zrcátko. Byla to taková rána, že bortící se zrcátko rozbilo i boční sklo. Pomalu, hlavu zabalenou do šály a s naplno puštěným topením dojela domů.

Byla neděle a nikde nikdo, žádný servis nefungoval, pochopitelně. Zabezpečila tedy vozidlo jak jen mohla, vyndala všechno, co vyndat šlo a celou noc pomalu nespala, inu Ford není zrovna nejlacinější vozidlo a navíc je docela nový. Řidička sedí za volantem vozu denně a jezdí už od roku dvaasedmdesát, každoročně absolvuje dovolenkové jízdy po Evropě i za mořem, kde si auta půjčuje, takže se nejednalo o nějakou vyplašenou začátečnici, ale o ostřílenou a zkušenou řidičku, a přesto ji tato událost sebrala.

Ford noc přečkal bez úhony. A v pondělí ráno začalo martyrium. Zajistit sklo, zajistit servis. Podařilo se, ale neměli specielní elektricky vyhřívané a nastavitelné zpětné zrcátko. Nakonec i to sehnala, a tak v pondělí v poledne dopravila svůj vůz do Autoskla Sedláček Kladno. A stalo se to, co se stává málokdy, zvláště v dnešní době. Pracovníci servisu urychleně dovezli požadované sklo, řidička dodala zrcátko, dala si v servisu kávu a po čtvrté hodině odpolední odjela domů opraveným autem. Servis jak má vypadat. Řidička také touto cestou servisu děkuje za přístup.

Kdybych byl někdy opravdu v úzkých, a byl někde poblíž, určitě služeb Autoskla Sedláček na Kladně využiji, pracují tam totiž nejen profesionálové, ale především lidé s citem, a toho si vážím.