Vpřed a vzhůru

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.

Potkal jsem se sousedkou. Já jsem vláčel svůj nákup, ona pouze hodlala vstoupit do dveří supermarketu.

Zastavil jsem jí a povídám: „Sousedko Mařenko, já jsem dneska nakoupil za 200,- korun a nedostal jsem známku na zlevněného plyšáka pro své vnučky. Byla byste tak laskavá a…“

„Vím, co chcete říct,“ řekla sousedka, „že když nakoupím víc než za 300, abych si vzala tu známku na toho plyšáka. Ale zklamu Vás, víc než 200 korun neutratím.“

„Tak to Vás budu muset požádat, zda byste nešla nakoupit příště se mnou,“ na to zase já.

„To nechápu…“

„Napadlo mě to teprve nedávno,“ vysvětluju, „Podívejte: když vy utratíte za 200 korun a já utratím za 200 korun, tak tu známku dostaneme.“

„No to chápu. Ale kdo tu známku dostane?“

„Přeci já,“ říkám, „mě to napadlo.“

„No ale to se mi vůbec nelíbí.“

„Prosím vás, je to jako ve volbách. Půjdete k volbám, ne? Tak podívejte se: když budete mít 4% volebních hlasů, já, vy, tak se nedostaneme do parlamentu a budeme dřepět doma. Žádné křeslo, nic. Ale když do těch volebních dveří půjdeme spolu, tak to křeslo bude. Budeme mít 8%, a to na jedno křeslo stačí. Stejně byste seděla doma a já budu chodit do bufáče se slevou na veselou vodu. To přeci znáte – ne? Chytřejší vyhrává!“

Debilně si myslím, že skutečně chytřejší vyhrává, ale že většina tím pádem prohrává.