Volební hesla

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.

Miluji reklamy, ale přímo zbožňuji volební hesla. Proti reklamám mají výhodu. Jsou většinou krátká, výživná, burcující, ovšem tak trochu dost obecná, s cílem uspokojit všechny voliče. Jestli reklama Vám slíbí, že prací prášek vybere dočista do čista, tak se dá předpokládat, že skutečně, když ne všechno, ale aspoň nějakou špínu vypere. Když Vám někdo slíbí volebním heslem, že se „Postará o Vaši budoucnost“, tak to může znamenat buď nenáročná vysokoškolská studia, nebo spokojené důchodce s příspěvkem na výdaje s posledním rozloučením.

Báječné heslo bylo (je, bude) „Rovné příležitosti pro všechny“. Chápal jsem to tak, že všichni budou mít na ojetého bavoráka. Že se všichni potkáme v Thajsku na pláži. Že soused bude mít stejně chytrou, stejně hezkou (stejně blbou, šerednou) manželku jako mám já.  Nebo že budou moct svoje děti fackovat i stejnobarevné páry. Ovšem zůstalo jenom u toho předvolebního slibu. Škoda, byl ten slib fakt pěkný.

Hitem letošních voleb je starost o důchodce. Volební heslo „Spravedlivý důchod pro všechny“.

Opozice řve, že to je nesmysl. Nejsou peníze, navíc nejen že nejsou, ale hlavně v budoucnu nebudou vůbec žádné peníze na důchody. Natož na nějaké spravedlivé důchody. A že důchodci by měli pochopit, že otázka jejich důchodů je pouze virtuální, faktický boj o získání jejich volebních hlasů. Hlasů, které možná odevzdají, ale důchod stejně nebude, natož spravedlivý. Důchodců je moc, bude jich ještě víc, pracujících lidí míň, takže co. Budou se muset přidávat peníze všem, kterým se nepřidávalo – bude. Budeme muset zbrojit -  budeme. Budeme muset mít víc ouřadů - budeme. Budeme mít další nápady, jako byla inkluze – budeme. Budeme mít další atomovou elektrárnu - nebudeme.

Nějak se zapomíná, že nějaký ten nemalý peníz z důchodového účtu byl vypůjčen, ale nebyl vrácen. Přitom dluhy se prý mají platit.

Nějak se zapomíná, že ti důchodci několik desítek roků před svým důchodem odevzdávali peníze do rozpočtu s tím, že tam nějaké pro ně v budoucnosti zůstanou. 

Nějak se zapomíná, že jim nikdo neřekl, že kouzelným mávnutím proutku v roce 1969 a v roce 1989 přijdou více než razantní inflací o své úspory. Že je šance, že i nyní si inflace hrábne do jejich peněz. Už nesměle klepe na pootevřené dveře.

Debilně si myslím, že to socdemácké heslo by se mělo opozičně akčně změnit: „Důchod pro některé, spravedlnost pro nás“.