Tak nám ji pustili, naši Terezu

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.

Zprávy byly kusé. Je s podivem, že někdo chce cestovat do Pakistánu. Ale je to určitě krásná země. Do krásné země, krásná turistka. Svůj k svému.

Je s podivem, že když někomu nečekaně o devět kilogramů ztěžkne kufr, že si toho ten jeden, vlastně ta jedna, nevšimne. Nechtěl bych být podezírán z toho, že jí trest, dostatečně přísný pro cizince, nicotný pro domorodce (domorodci by hrozil trest smrti), přeji. Ne nepřeji, ledaže by se prokázalo, že skutečně drogy pašovala.

Nemusí to být zrovna Pakistán, aby spravedlnost se ubírala různými, někdy klikatými cestami. Vůbec nepochybuji o tom, že pakistánský obhájce odvedl dobrou práci. V zájmu svého klienta, v zájmu své odměny. Není rozhodující jak to ve skutečnosti bylo, rozhodující je vždy verdikt soudu.

Mohl bych jmenovat některé sporné soudní výroky u nás doma. Dobré, vynikající výkony našich obhájců v napohled jednoznačných kauzách. Přesto, že advokáti odvedou skvělou práci, zůstává leckdy pocit, že spravedlnost dostala na frak. Tedy, že ta paní držící váhy byla skutečně slepá.

Debilně si myslím, že je to možná i případ naší Terezy.