Střet zájmů a svěřenecké fondy

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.

Fakt nevím, proč se kolem toho dělá takový povyk. Není jeden den (co den, hodina!), abych neslyšel o střetu zájmů.

Přitom jsem já sám celý život ve střetu zájmů. A co? Normálně s tím žiju. Začalo to už kdysi dávno, kdy v mateřské školce jsem se dostal do střetu zájmů s copatou, navíc pihovatou Aničkou. Ona si hrála s mým autíčkem a nechtěla mi ho dát. Co dát… půjčit.

Když mi bylo něco kolem patnácti, tak jsem byl ve střetu zájmů pořád. Ony chtěly chodit na procházku v parku, já chtěl trávit s ní čas kdekoliv, jen ne na procházce v parku. Střet zájmů jak hrom.

No a v osmnácti ještě větší střet zájmu. Ona chtěla za pomoci prstýnku ze mě dostat finanční celoživotní dotaci na život i na život potomků. Mě zajímala nedotační politika kamarádství s nějakým tím hanbatým večerním bonusem.

A svěřenecké fondy? Moje poslední manželka svěřila do mého fondu výchovu syna, sama odešla s lukrativnější (méně problémovou částí našeho vyprodukovaného živého genetického bohatství, tedy s dcerou). No a co? Jednou je svěřenecký fond svěřenecký fond, není to sice žádný med, abyste věděli, ale jde to. Nakonec jsem rád za svůj i za její svěřenecký fond a musím přiznat, že k žádnému následnému střetu zájmů nedošlo.

Proto si debilně myslím, že by se měla slova jako střet zájmů a svěřenecké fondy vyškrtnout z našeho slovníku. Jako zbytečná. Nic neříkající. V každém případě bych je vyškrtl hned po volbách. Co kdyby se někdo jiný z těch nově zvolených dostal do střetu. Jako že určitě. Ve střetu jsme totiž všichni. Ti nahoře určitě.