Kapitola XCVII. - Vystrčil je Tchajwanec

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.  

Já si myslím, že je. Navíc si myslím, že i když má český pas (diplomatický), že je nejen skutečně Tchajwanec, ale že má právo to říkat. A to kdekoliv a kdykoliv. O tom je demokracie.

Problém je ovšem v tom, že špatně chápeme (a pan Vystrčil ještě špatněji chápe) tu demokracii. Obecně řečeno demokracie je to, když po nějakém prodiskutování, po nějakém zvažování se přijme takový názor, který je názor většinový. To znamená, že většina ho akceptuje, většina ho chce prosadit. Nechci zde poukazovat na to, že víc hlav víc ví, ale jasným příkladem toho jsou volby. Vítězí ten, kdo má takové názory, takový program, který je vyhovující většině. Předpokládá se, že ti ostatní, jejichž názor nebyl akceptován, pochopí, srovnají si to v hlavě a přijmou to za fakt. A že přiloží ruku k dílu ve prospěch celku. Ve prospěch celku reprezentovaný tou většinou. Neznamená to samozřejmě, že v demokracii není možné hlásat i svůj, satelitní názor, který se nepodobá tomu většinovému. Ale pak se to musí prezentovat jako názor jednotlivce a ne jako názor většiny.

Vystrčil ovšem vystrčil tuto zásadu na pokraj území, kde končí zdravý rozum a začíná dlouhé nic nevzdělanosti. Neuvědomit si, že v cizím parlamentu by jako potentát Senátu měl zastávat názor demokratické většiny České republiky reprezentované její Sněmovnou (ne Senátem) a cosi prohlašovat a cosi reprezentovat je zhůvěřilost. Ovšem kdyby tam jel jenom jako pan Vystrčil, tak by si mohl říkat, co chtěl. I to, že je Tchajwanec. Ovšem kdyby tam jel jako obyčejný občan, asi by na něj v tchajwanském parlamentu hodili bobek.

To si myslím já. Hodili by na něho bobek, oprávněně. Ale já jsem debil.