Kapitola L. - Quo vadis, Virus?

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.

Asi to nikdo neví. 

Protože kdyby to věděl a věděl by to určitě, tak by se taky mohlo stát, že by ho utloukli. Lid obecně nemá rád nositele špatných zpráv. Chce věřit, že špatného bylo dost a dost. Že jsme si to už odbyli. Nikdo nechce myslet na to, že už by nebyly peníze na to nechávat pracující a dělný lid doma v nečinnosti. Nebo platit cokoliv hospodským, kavárníkům a cukrářům. Nehoblujícím truhlářům a výrobcům plastových oken. Montovačům tříkolek, čtyřkolek, bicyklů i koloběžek. Dokonce ani výrobcům roušek a plexi štítů. Zkrátka nikomu. Platit exekutorům, kteří by neexekutorovali, platit horníkům, kteří by nehorníkovali. Hoteliérům, kteří by nehoteliorévovali. Tak tak by bylo na platy zdravotníků. 

Už by to nebyla žádná legrace. 

Bylo by jedno, kdo vládne, protože by se vládlo hodně těžko. Vládnout v těžké době nechce nikdo. Ani těm, co by jindy vládnout chtěli. Otázkou je komu a čemu. Aby to nebylo Proti všem. Jako v Jiráskovi. Když ve skutečnosti by to bylo Ohněm a mečem. 

Neměli bychom nasadit znovu roušky dřív, dřív než pozdě? 

Nevím. Ale já jsem tvor nerozumný a navíc jsem debil.