Kapitola IL. - Zachraňte našeho hostinského II

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.  

Zachraňovali jsme a zachraňujeme našeho hospodského. 

Je nás sedm statečných, tedy stálých hostů, tedy i s Lojzou. Ten sice nejvíc vypije, ale nejmíň platí. Někdy přijde někdo i z kolemjdoucích, ale jinak je to na nás. Řídíme se heslem když nemůžeš, tak přidej. Žádné pivo nemusí být poslední, když je sud naražen. 

Náš hostinský je boží. Třeba neplatil zdravotu. Vyběhali jsme mu splátkový kalendář a přidali jsme na konzumaci. Vše za rok jsme poplatili, tedy hostinský, ale s naší pomocí. Z penále 25 000,- Kč mu sedm odpustili. Za každého z nás tedy jednoho Palackého, asi moc (málo) nebo moc málo kecáme. Nešli jsme z toho odpustku do kolen, ale lepší něco, než nic. Takže zase požádáme, aby na penále jsme zase dostali splátkový kalendář, přeci se neuchlastáme.

Napadlo mně, když někdo ukradne miliony a nechá si je, utratí je a zavřou ho, zda z toho nekalého přijmu taky zaplatí kalou zdravotu a socku. Z peněz se přeci má platit zdravota i socka. Zda mu stanoví splátkový kalendář. A zda mu vycvičí penále, jako našemu hostinskému, za zpoždění placení. Z několika milionů by to bylo pěkně velké a pěkně šťavnaté penále. Možná, že bychom pak nemuseli zachraňovat. Nestálo by to za to dundat z našeho hospodského takové nicotné penále. 

Ale to je jen takový debilní nápad. A já bohužel debil jsem.