Kapitola CLXXVIII. - Když se ucho utrhne

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.       

Nečíst, pokud u vás nenapadlo aspoň trochu sněhu. Nečíst, pokud vám nepadá zbytek vlasů potřebujících ostříhat do polévky všedního dne.

Jsem polévkový a nestydím se to říct. Jasně, že vývar je vývar, bramboračka nebo houbová... taky dobrý. Jenže já ujíždím na gulášovce. Takové, jako byla téměř kdysi ve všech hospodách za pár korun. Bez čínského česneku, s magichutí od Vitany (dnes Klasik) a s rohlíkem gumákem, který se dal kupodivu tu i ondy jíst. Když jsem byl menší, rohlíky byly větší. Nyní jsem větší, rohlíky jsou menší. Nekomentuji to. Určitě je na rohlíky nějaká naše rohlíková norma, asi určitě existuje i rohlíková norma Evropské unie, nebo snad i celosvětová rohlíková norma. Stejně gumák vzdoruje všem normám.

Gumák je gumák a tím to končí.

Gulášovku si zatím vychutnávám i při puštěné televizi, ve které se v rychlém sledu střídají počty nakažených covidem s reportážemi o umělecko-zpěváckých názorech na všechno, najmě na vládu, nářkem vlekařů a jejich hladovějících potomků, s reportáží s naivní snahou neuznat americké volby.

Musím přiznat sebekriticky, že dění kolem amerických voleb mě žíly netrhá. Zpravodajský guláš a moje gulášovka spolu docela dobře ladí.

Napadl sníh a po dlouhých měsících jsem se díval oknem na tiše padající vločky. Zase pozdě, měly padat na Vánoce. Pozdě je heslo dne, tolikrát omílané hlavně ve vztahu k řešení současné krize. V případě sněhu sice taky pozdě, ale aspoň to.

Že padá sníh mně přišla říct moje milovaná vnučka. Ne, že bych ostatní vnučky nemiloval, ale znáte to - já zkrátka mám všechny rád, jednu o chloupek raději. Takže vylezla o patro výš a přišla mi říct, že padá sníh. Abych to nezmeškal, protože sníh tady padá opravdu vzácně. A přišla, přestože za mnou nesmí chodit, aby eventuálně nenakazila dědečka.

Ten den přišla za mnou nečekaně ještě jednou. Její oblíbený hrnek se žlutým smějícím ksichtíkem přišel o ouško. A že má skončit v koši - a to ona nechce. Neměl jsem jí odvahu říct, že to sice jde slepit, ale už nikdy to slepené ouško ten hrnek neudrží. Odešla s nadějí a ve víru v nadlidské schopnosti dědečka. Budu muset oběhnout řídce otevřené obchody a pokusit se onen hrnek sehnat. Není nejlevnější, stojí kolem 250 korun. Když ho neseženu a objednám na internetu, ještě zacáluji za dopravu. Co nadělám. Vnučka mě miluje. Zatím. Já ji budu milovat pořád.

Naši vládu mnozí považují taky za hrnek bez ouška. Naděje skládají do nového hrnku s neulomeným ouškem. Určitě nelevného, určitě s pracným hledáním, aby tam byl smějící se ksichtík.

Hrnek určitě pro vnučku seženu. Nevím ale, bude-li ho mít zrovna tak ráda jako ten původní.

Když nebude, bude to pro mne zklamání. Pro jistotu ovšem (to v každém případě) slepím to rozbité ouško.