Jasně, nemá se to

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.

Jasně, nemá se to. Ani popíjet v zavřené restauraci, ani v hotelu, kde se dělá nějaké účetnictví při příležitosti padesáti let hoteliéra. Nebo se snad kontroluje účetnictví za posledních padesát let a že by ho proklepával zrovna Paroubek? I když… dějí se a dějí věci, které by si jeden ani nepředstavil.

Tak jako se nemá někdo nechat naočkovat mimo pořadí (v dnešní době), tak se nemají ani krást housky, byť s předpisovou rouškou před ústy (v dnešní době). Nejsem soudce, a tak se nebudu vyjadřovat k trestům za veškeré to nedovolené počínání. Jedno je ale jisté: že popsané případy nejsou ojedinělé a že takovýchto příběhů se odehrává spousta, mnohem víc, než hodně, každý den.

U televizních sledovatelů a bleskových čtenářů převládá názor, že dobře jim tak. Že se odhalí, že se usvědčí, že se donutí přijmout patřičný trest. A že by se mělo těm novinářům nejen poděkovat, ale i ocenit je. Jejich píli, jejich nasazení ve jménu pravdy a spravedlnosti. Jejich padni komu padni. Padni o to víc, když se to náhodou týká někoho držícího veslo vládnoucího uskupení.

Nevadí mi to, že je někdo nachytán na švestkách. Kdyby někde vzadu, úplně vzadu, jsem neměl ten pocit, že se víc než o princip jedná o to, zacítit pach krve. Naplnit ty nejnižší novinářské pudy, senzaci za každou cenu. Nemám nic proti investigativní novinařině, jenom nemám rád ty, co tu investigativní novinařinu provozují. Ona totiž v jejich podání, to už není leckdy novinařina. Nezávislá, objektivní, pravdivá. Tak nezávislá, tak objektivní, tak pravdivá, jako jsou sami ti novináři bez poskvrny. Takový dnešní novináři - a la Mirek Dušín.

 Ale já jsem debil, já tomu rozumět nemusím.