Co vlastně prožíváme, čím žijeme

Když se necháváme denně masírovat sdělovacími prostředky, novináři a redaktory divných i seriozních plátků, nabudeme dojmu, že žijeme uprostřed jedné velké, všeobjímající tragédie.

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.

Když se necháváme denně masírovat sdělovacími prostředky, novináři a redaktory divných i seriozních plátků, novináři, redaktory státních, komerčních i obskurních televizí, nabudeme dojmu, že žijeme uprostřed jedné velké, všeobjímající tragédie. Tragédie, ze které není úniku (aspoň ne se současným politickým vedením). Nihilismus se šíří hojně podporován sdělovacími prostředky v situaci, kdy pozitivní zprávy mají nezajímavou nulovou hodnotu. V situaci, kdy opozici více než kdy jindy nahrávají nepozitivní zprávy pro jejich zářnou budoucí existenci a podílu na vládnutí.

Zavřené hospody a stojící vleky - i když to tak nevypadá, nejsou ty nejdůležitější současné hodnoty našeho života. Nesouhlasím ani s tvrzením, že vláda bere lidem poslední radost. Jakoby radost z toho, že jsme zdraví, že máme děti, že máme čas se jim věnovat a spousty jiných aspektů života, jakoby pro nás nic neznamenaly.

Současná situace má samozřejmě tragické důsledky. V leckterých rodinách vlivem covidu nenávratně chybí jejich nejbližší.  Leckdy, ale ne vždy, je to i hodně závažná situace pro provozovatele restauračních i rekreačních zařízení. Ve službách závažná situace obecně. Ale není to tragické pro uživatele těchto služeb, pro ty je to maximálně hodně nepříjemná komplikace v jejich zvyklostech.

Neměli jsme šanci se z této celosvětové pandemie poučit a ani nebudeme mít možnost do budoucna získat z ní ponaučení. Poučit se můžeme ze zpackané kuponové privatizace, ne z pandemie. Celosvětové pandemie. Vypukne-li jiná, nová, a bude-li celosvětová, budeme zase bezradně stát. Řešit vše systémem pokus - omyl. Protože kdybychom poučeni byli, tak by samozřejmě nevypukla. Jenže my nevíme, proti čemu a jak se máme poučit.

Ale přeci jenom z jednoho bychom se poučit mohli. Že když jde z tlustého do tenkého, že tomu, kdo ovládá kormidlo na kapitánském můstku, že tomu by se mělo spíš pomáhat než mu mydlit schody. To bychom se ovšem museli vzdát svých stranických i osobních cílů, aspoň na nějakou dobu. Jak se ukazuje, spíš vyřešíme tu virovou nákazu, než sobeckou nákazu myšlení.

Přesto debilně doufám, že aspoň nějaký náznak ve změně myšlení bychom si zasloužili - my všichni nosící roušku…