Co budeme dělat, když…

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.

Přiznávám se, že původně jsem chtěl psát o tom, co dostáváme zpět za poplatky ČT a jako kompenzaci za skřehotavé a dlouhé reklamy na spoustu blbostí, které nepotřebujeme a bez kterých se určitě obejdeme, nebo bez kterých se neobejdeme, ale které umíme sehnat ve stejné kvalitě podstatně levněji.

Chtěl jsem napsat o tom, že hlavní profilové stanice jako je ČT, Nova, Prima vysílají, když pomineme zpravodajské relace, denně hluboko pod 15% premiérových pořadů. A že je to málo, víc než málo. Že dostáváme moc málo muziky za našich hodně peněz. Za naší toleranci těch přiblblých reklam. A to nemluvím ještě o kvalitě těch pořadů. Pak jsem si uvědomil, že možná nemám ve své debilitě pravdu a ty všelijaké Výměny manželek, Star dance, Tvoje tváře a nekonečné seriály mají své vděčné diváky. Tak jsem toho nechal, nejen proto, že je to v současné době dost nedůležité, i když k vzteku.

Onehdy, kdy jsem nemohl usnout, napadlo mě, co budeme dělat když…

Na podzim se projeví vůle lidu a v čele vlády bude někdo jiný než opozicí nenáviděný Babiš. Někdo jiný, zrovna tak neschopný vítězit, když se ten covid nebude chtít vzdát.

Co budeme dělat, když se objeví další a další vlny covidové nákazy, navíc ještě každá jinak zmutovaná. Co budeme dělat, když nemocnice budou dlouhodobě praskat ve švech. Co budeme dělat, když automobily nebudou lidi kupovat, protože nikdo nebude chtít cestovat dál než za humna. Co budeme dělat, když hotely budou prázdné, když nebudou turisté. Co budeme dělat, když rodiče strachy nebudou pouštět děti do školy. Co budeme dělat, když otevřené hospody budou bez hostů. Co budou dělat cestovky, když nikdo nebude riskovat jet se někam vykoupat. Co budou dělat vlekaři na horách bez lyžařů. Co budeme dělat, když ve státní pokladně bude víc než málo peněz. Co budeme dělat, když poroste inflace takovým tempem, že se budeme divit. Co budeme dělat, když se ukáže, že tak je to v celé Evropě. Když se ukáže, že je to v Asii i v Americe. Že je to tak v Austrálii i na Islandu. Sportovci přestanou sportovat a divadla budou nadále prázdná. Co budeme dělat, když nebude nic zakázané, ale lidi budou strachy sedět doma.

Když bude situace, že jít někam může stát taky život.

Určitě se najdou tací, co zkrátka to klidně budou riskovat a nenechají se svázat nějakou covidovou hrozbou. Budou chodit do hospod, budou jezdit na lyže, budou sportovat, budou vyrážet za koupáním. Budou nechtěně potvrzovat Darwinovou teorii o výběru druhů. Přežijí ty nejodolnější, ty nejprogresivnější. Otázka je, zda jich bude tolik, aby se vyplatilo pro ně mít otevřené hospody, puštěné vleky. Pro jejich děti otevřené školy, cestovní kanceláře a připravená letadla. Kdo ví. Třeba ano.

Otázka, co budeme dělat, když… tedy visí nezodpovězená ve vzduchu. Není na ní v současnosti žádná seriózní odpověď. Když opravdu půjde do tuhého, nezachrání nás před tím žádná vláda, žádný prezident. Nebudeme mít žádnou jistotu. Vlastně jednu ano - a to tu, že Alzák je nesmrtelný.

Dodávám, že třeba to bude všechno jinak. Že se třeba ty chmurné předpovědi nenaplní, že se vrátíme k normálnímu životu. Že všechno bude jako dřív. Jen Alzák bude skřehotat častěji a hlasitěji.

Protože jsem debil, tak si počkám, jak to dopadne. Jenom mám strach, abych se dočkal.