Aneb recept na předražené veřejné zakázky. O kolik peněz každým rokem přicházíme na předražených veřejných zakázkách, se zřejmě nikdy nepodaří spočítat. Někteří se o to snažili, například odhady Transparency International, které sami označovali jako střízlivé, hovořily o 32 miliardách (sic!) ročně.
K podobnému závěru došla loni v září i vládní skupina NERV, která ve své zprávě mimo jiné uvádí, že v Česku je výstavba infrastruktury o 62 procent dražší než výstavba obytných domů. "U obytných staveb je obvyklé, že investorem bývá soukromý sektor, který pracuje pod tlakem intenzivního konkurenčního prostředí. Naopak u inženýrských, infrastrukturních staveb bývá typickým zadavatelem veřejný sektor," uvádí zpráva.
Ale k tomu receptu. Je až podezřele jednoduchý. A přestože vím, že v politice není jednoduché nic, natož změnit zavedený systém, který je pro mnoho politiků výhodný, podělím se o něj.
Inspiraci, ostatně jako vždy, když jde o peníze, jsem hledal v soukromém sektoru. Jak to dělají ve velkých firmách, kde o výběru dodavatelů rozhodují zaměstnanci, kteří by teoreticky také měli mít zájem občas si „přilepšit“? Jednoduše. Velká soukromá společnost, která hodně nakupuje, nechá rozhodovat o zadávání zakázek a nákupech jen omezený počet k tomu určených zaměstnanců. Ty dobře zaplatí a na oplátku si pohlídá, aby nepřikrádali. Jistě, nikdy neuhlídá všechno. Ale jde o objem a ten je právě u veřejných zakázek šokující.
Takže: Panel pro veřejné zakázky bude mít, dejme tomu, sto členů. Z nich se 24 hodin před výběrem vylosuje několikačlenná komise. Model losování bude nastaven tak, aby v komisi zasedali odborníci (tj. např. ze třiceti odborníků v oboru stavebnictví budou vylosováni dva, atd.), ale aby nebylo možné dopředu odhadnout, který z nich to bude (tj. žádná omezení ve smyslu „aby se všichni vystřídali,“ apod.).
Vycházím z předpokladu, že za 24 hodin nebude úplně snadné komisi zkorumpovat. Věřím také, že se v této zemi najde sto přiměřeně čestných lidí, kteří dokážou odolat pokušení a neskončí s domluvou typu „ať ten, kdo chce zakázku získat, přinese úplatek libovolnému členu panelu, my už si to mezi sebou předáme/rozdělíme“. Ostatně ve stočlenné skupině již fungují samočinné regulační mechanismy, např. závist.
A propos, závist. Jedním z klíčových faktorů, které by měly korupci zabránit, je samozřejmě odměna, která za členství v panelu bude rozdělována. Všem členům stejně, bez ohledu na to, v kolika komisích by skutečně zasedli. Měla by být dostatečně zajímavá. Navrhuji např. určitou část z peněz, které se dnes „ztrácejí“. Třeba z oněch podhodnocených 32 miliard ročně. Co kdyby si členové panelu rozdělili pouhé jedno procento z této čátky? 3 200 000 Kč ročního platu pro každého člena komise by snad mohlo být dost, aby odolali pokušení přilepšit si. A veřejné finance by přesto 99% ušetřily.
Členové panelu by pochopitelně podléhali přísné veřejné kontrole. Pravidelně by předkládali majetková přiznání, absolvovali prověrky, atd. A i když to není v naší zemi zvykem, navrhoval bych do tohoto panelu vybrat pouze lidi, kteří budou souhlasit s tím, že když si jejich synové, manželky či tetičky začnou žít výrazně nad poměry, bude to dostatečný důvod k vyloučení z panelu a postihu. Členové panelu by byli postižitelní i zpětně, abychom se vyhnuli chytračení, které předvedl např. bývalý premiér Gross.
Častou námitkou v soukromých firmách bývá, že „nákupčí“ nejsou schopni erudovaně posoudit kvalitu dodavatele, neboť nerozumí předmětu zakázky. I zde však existuje osvědčené řešení.
Zadání zakázky zpracují odborníci tak, aby byla jasná a přiměřená kritéria pro výběr. Dovolím si zdůraznit slovo „přiměřená“. U veřejných zakázek jsme totiž často svědky tak absurdně nastavených omezujících podmínek, že je dopředu jasné, která firma může vyhrát. V zákoně o veřejných zakázkách by toto mělo být výslovně zakázáno. Jistě jsou velké a náročné zakázky, o něž se může ucházet jen pár firem. Když si ale obec chce nechat postavit obyčejné garáže pro rezidenty, není přeci důvod, aby firma, která se o zakázku uchází, musela mít bezpečnostní prověrku, certifikát ISO, nebo disponovala vlastní technikou pro stavbu výškových budov. Kritériem budiž účelnost, kvalita (reference) a cena. Tvůrci zadání mohou mít v komisi poradní hlas, ale nikoli možnost účastnit se výběru dodavatele.
I kdyby toto řešení uspořilo jen polovinu ze zbytečně utrácených peněz, považoval bych to za přínos.
