Že je reforma veřejných financí nutná, na tom se shodnou asi všechny politické strany. O tom jak má ale výsledná reforma vypadat panuje velmi rozdílná představa.
Předpokládal jsem, že reforma z dílny ODS bude principielně rušit spoustu výjimek a úlev, což ostatně občanští demokraté slibovali již dlouho předtím. Očekával jsem, že sníží daně, podpoří střední třídu a nezapomenou na drobné a střední podnikatele.
Bohužel, namísto toho vládní reforma extrémně zvýhodnila absolutně nejlépe vydělávající skupinu obyvatel s příjmy nad 1 milion korun ročně. Jakoby se zapomenulo, že pravicovost automaticky neznamená zrušení principu solidarity. Stávající úpravy však tento princip zdá se neuznávají. Proberme je tedy postupně.
Byla zavedena rovná daň 15% ze superhrubé mzdy. To je jistě razantní krok, který může vyvolat zvláště u nejvyšší příjmové skupiny potlesk. Zdá se i spravedlivá. Ano, na první pohled není vlastně člověk proti, i když já osobně bych preferoval spíše mírnou progresi 15% a 20% ( pro příjmy nad 100 tisíc Kč měsíčně). Příjmová kategorie nad 100 tisíc měsíčně totiž příliš neřeší, zda je na výplatní pásce o 6 tisíc méně nebo více. Varianta mírné progrese by i umožnila přidat seniorům s nejnižšími důchody měsíčně přibližně 500 Kč. Pět set je pro tvůrce daňových změn zanedbatelná částka, pro naše seniory však představuje velkou sumu.
Přesto bych se s touto „rovnou“ daní smířil, pokud by byla skutečně rovná. Jenže v tomto nově nastaveném systému jsou ti nejbohatší tak trochu rovnější. Zatímco daň je rovná a tudíž proporcionální a tváří se spravedlivě, tak základ daně se mění u příjmové skupiny nad 1 milion korun způsobem, který ale spravedlivý přístup mění naruby… Tím důvodem je strop pro odvody sociálního a zdravotního pojištění. To znamená, že nad tento limit není žádná super hrubá mzda, ale čistá 15% daň ze mzdy. Tím dochází k úspoře pro nejvyšší příjmové kategorie v řádu desítek tisíc korun měsíčně.
S tím už souhlasit nemohu, protože princip solidarity nebyl pouze mírně upraven, nýbrž byl významně potlačen. Je- li dnes rovná daň 15% ze superhrubé mzdy, což je něco okolo 20% z původní hrubé mzdy, pak pro nejvyšší příjmovou skupinu bude průměrný čistý měsíční příjem v průběhu roku výrazně stoupat. Při dvoumilionovém příjmu bude pak čistý příjem z toho druhého milionu cca 850 000 Kč. Takže místo mírné progrese je tu naopak výrazná degrese. Ukazuje se, že ta často skloňovaná rovnost je jen naoko a termín superhrubá mzda jen dobře posloužil k matení veřejnosti.
Ti, kteří patří do příjmové kategorie 30-80 tisíc korun měsíčně už nejásají. Pro ně už tato nová zdaňovací čísla nejsou tak příznivá. Jejich úspory se budou pohybovat pouze v řádu jednotek tisíců.
Další otazník se vznáší nad novým prodloužením termínu leasingu na 5 let. Koho se toto rozhodnutí dotkne? Malých a středních firem, kde není výjimkou že se najezdí s auty 40 tisíc km ročně. Při této praxi je auto v 5 roce provozně drahé. Velké firmy si mohou dovolit koupit auta normální jednorázovou platbou či používají operativní leasing, malé však ne. Bylo-li cílem zvýšit základ daně a tím i výběr daní, pak toto řešení považuji za naprosto nesystémové. O podpoře drobného a středního podnikán se pochopitelně mluvit nedá.
Takže bohužel jako obvykle střední a vyšší střední třída ponese reformu financí bez většího užitku. Jedno procento těch nejvíce vydělávajících si může přemýšlet jak s těmi ušetřenými penězi naloží. A ti nejchudší zase přemýšlí, zda vyjdou. Ti ostatní si možná jen odevzdaně povzdechnou. Nicméně ve světle situace dnešních seniorů, mně osobně přijde potlačení principu solidarity mírně řečeno nefér.
