O těhotenství se mluví jako o nádherném období, kdy matka
cítí, jak v ní roste nový život. V současnosti se stále více
zdůrazňuje, že těhotenství je normální stav a ne nemoc. S tím nemohu
souhlasit. Těhotenství zcela jistě není nemoc, ale rozhodně je to oproti
normálu „jiný stav“.
Je mnoho krásného, co žena může v těhotenství zažívat. Vnímat rostoucí miminko, povídat si s ním, snažit se odhadnout jeho náladu, chutě…. To vše může. Těhotenství opravdu může být nádherným 9-měsíčním obdobím, které si žena užívá a klidně by si jej zopakovala. Vím to z vlastní zkušenosti. Mé první těhotenství tak opravdu vypadalo. Měla jsem dost času na odpočinek, vnímání miminka, čtení knih věnující se tématice těhotenství a porodu. Sledovala jsem vývoj své dcery v podstatě den po dni. Nebylo mi špatně, nebyla jsem unavená. Jediná nepříjemnost – poslední trimestr probíhal za velmi horkého léta- byly otoky. V podstatě celá jsem byla oteklá.
Také existují taková těhotenství, při kterých žena přibere třeba jen 7-8 kilo – tak jako moje maminka – a opouští porodnici téměř na své původní váze. Tohle ale odzkoušené nemám. Při prvním těhotenství jsem přibrala téměř 20 kg, z porodnice jsem odcházela sotva o 4 kg lehčí (nechápu, matematicky vzato jsem měla mít alespoň 5 dole – dcerka měla krásný 4290g plus plodová voda, placenta… ) a do dalšího těhotenství jsem byla oproti své – předtěhotenské váze ještě stále 5 kg v plusu. Teď to vypadá v podstatě podobně….
Pamatuji se, jak jsem po prvním porodu prohlašovala, že bych si to hned klidně zopakovala – to krásné těhotenské období i krátký, bezproblémový porod. Ano zopakovala. I dneska, kdyby to bylo všechno takové… krásné a poprvé. Je to pár dní, kdy jsem si manželovi stěžovala, jak jsem byla hloupá. Že vlastně už vůbec nechci být těhotná. Ani teď a možná už nikdy…. Jistě jste pochopili, že momentálně je mé těhotenství v jiné kategorii. V té, kdy je vám první 3-4 měsíce nehorázně špatně a jste unavené k padnutí. Takový požehnaný stav, kdy vás do druhého trimestru bolí každý krok a každé ohnutí, ve kterém se cítíte jako průtokový ohřívač „tekutin“ a už na začátku třetího trimestru vypadáte jako vzducholoď, cítíte se jako slon a po 20 minutách chůze potřebujete pár minut odpočinku (a ne, skutečně tam nemám dvojčata). Navíc nemám čas ani na sebe, na odpočinek či na „vnímání miminka“ protože se pozornosti a vnímání tvrdě dožaduje nejdříve Prvorozená a poté samozřejmě i trochu manžel.
Na závěr návod pro podobně postižené na poslední měsíc. Tohle je hrozné období, kdy už se modlíte, aby porod přišel co nejdřív (a případně máte zároveň obavy z porodu samého). Zdá se, že předchozích 8 měsíců jste proletěli 1. kosmickou a teď čas nějakým záhadným způsobem přeřadil na 1. želví. Nepočítáte měsíce, týdny už ani dny, ale hodiny do „plánovaného termínu“ a upínáte se k tomu nejbližšímu datu – o to horší to máte, jste li jako já a máte dva termíny od sebe vzdálené 18 dní. Má rada na přežití je – plánujte. Naplánujte nějaké zajímavé akce. Dozajista je ještě potřeba něco úžasného koupit – ať už pro miminko, pro sebe… také bude potřeba uklidit byt, umýt okna (to doporučuji jako poslední věc, prý mytí oken vyvolává porod), povléknout postýlku, sejít se s několika kamarádkami – pokud možno s co největším počtem individuálně v jiné dny…. Pak už čas zase zrychlí do jakš takš normálu… Tak snad už brzy…
