Pilíře víry - osud

Víra v osud je jedním z pilířů víry muslimů. Ovšem co přesně osud je, je poměrně složitá otázka. Neinformovaní lidé často vyčítají věřícím právě víru v osud - spoléhání se na Boha. Prý se zbavujeme odpovědnosti, nic neděláme a podobně. Což je ale hluboký omyl. 

 Spoléhání se na Boha neznamená, že si sednu na zadek a počkám si, až mi Bůh pošle jídlo do úst, postaví nade mnou dům, přivede mi partnera, hodí mi na hlavu hromadu zlata... Spoléhání se na Boha, víra v osud, spíše spočívá v tom, že se ze svých chyb poučíme, ale zbytečně nad nimi nehořekujeme, stejně tak nad různými nezdary či tragédiemi.

Jedním z aspektů osudu je vyměřený čas zde na zemi. Pokud má náš čas přijít, ničím tomu nelze zabránit. Nebrání to v oplakání mrtvých, ale zabraňuje propadání hysterii a přehnaným výčitkám. Pomáhá to lépe přežít odchod těch, které jsme milovali.

Ráda bych přiblížila co vlastně osud v islámu přesně znamená a jak ho chápat. Využiji proto kapitolu Osud z knížky Pilíře víry, autorem je Dža^c far šejch Idrís, překlad PhDr. Eva Záherová. Je to napsané velmi zajímavě a poutavě. 

Qadar (osud)

Původní význam slova qadar je určitá míra či množství kvanit nebo kvalit. Má mnoho jiných výnamů, které se odvozují od tohoto provtního. Juqddir tedy mezi jinými znamená měřit či dosáhnout kvantitu, kvalitu, pozici atd. něčeho předtím, než to skutečně uděláte. A právě tento smysl slova gadar nás zde zajímá.

Bůh je stvořitelem všeho, avšak cokoli, co on tvoří, tvoří se vším, co v sobě slovo qadar zahrnuje ("A každou věc jsme vskutku v určených rozměrech stvořili.." Měsíc, 54:49)
On ví ještě přetím než začne tvoři, že bude tvořit toto a že to bude mít takovou a takovou velikost, kvantitu či povahu atd. a určí dobu jeho vzniku a zániku i místo jeho výskytu. Je-li tomu tak, tedy ten, kdo věří v pravého Boha, měl by věřit, že v přírodě nejsou žádné náhody. Stane-li se člověku něco nepříjemného, měl by říct: "Bůh qaddara (nařídil) a On učinil, co učinit chtěl" a netrápit se přáním, aby se tak bylo nestalo, či se trápit tím, proč se tak stalo. Naopak, stane-li se člověku něco příjemného, neměl by se tím chlubit, ale děkovat za to Bohu.

A nepostihne žádné neštěstí zemi ani osoby vaše, aby nebylo zaneseno v Knize dříve, než jsme je stvořili - a to věru je pro Boha nadmíru snadné. A jedná tak, abyste si nezoufali nad tím, co vám uniklo, a abyste se neradovali příliš z toho, čeho se vám dostalo. Bůh nemiluje žádného domýšlivce vychloubačného ani ty, kdož lakotí  (sůra Železo 57: 22-23)

Jestliže Bůh vše juqaddir (předurčí, předznamená atd.) což znamená také naše tak zvané svobodné činy, jak jsme za ně tedy zodpovědni? Tato otázka vyvstala již ve velmi rané době islámu mezi dvěma extrémně náboženskými sektami. Jedna z nich se nazývala qadrijja. Ta vyzvedala svobodnou vůli člověka a odpovědnost až k popření uznání schopnosti Boha předurčit a prohlašovala, že Bůh pozná naše svobdně vykonané činy až poté, co jsme je vykonali. Druhá sekta, nazývaná džabrijja, hlásala pravý opak a prohlašovala, že není rozdílu mezi pohyby neoživlých věcí a našimy pohyby při vykonávání tzzv. svobodných činů a že pokud užíváme záměrně jazyka, mluvíme pouze v přorovnáních.
Avšak není zapotřebí zacházet až do takovýchto extrémů, neboť není těžké uvést v soulad Boský qadar s lidskou zodpovědností za své činy. Bůh se rozhodl stvořit člověka jako svobodného činitele, ale On, předtím než stvoří člověka jakosvodnho činitel, ale On, předtím než stvořil člověka jako svobodného činitele, ale On, předtím než stvoří člověka, ví (a jak by mohl nevědět), jak každý využije své svobodné vůle, jaké budou například jeho reakce, když mu Prorok odhalí Boží poselství. Toto předvídání a zaznamenání do "Knihy" se nazývá qadar. Vyznavač qadaru by však mohl namítnout: "Jsme-li lidé svobodné vůle, můžeme ji uplatnit způsoby, které neodpovídají vůli Boha a v tomto případě ychom se nezachovali správně, kdybychom tvrdili, že vše je chtěno či rozhodnuto Bohem" Korán nám dává odpovědi na tuto otázku tím, že nám připomíná, že to byl Bůh, kdo chtěl, abychom byli rozvážní a je to opět On, kdo nám dovoluje své vlastní vůle využít.

Toto je věru připomenutí; a kdo si přeje, ať k Pánu svému cestu nastoupí, však přát si toho nebudete, pokud Bůh tak nebude chtíti. A Bůh věru je vševědoucí, moudrý, (sůra ČLověk, 76: 29-30)

"Je-li tomu tak", říká vyznavač qadru, "On by nás mohl ochránit od činění zla." Ano skutečně by mohl. Kdyby Bůh chtěl, abl by je všechny společně přivedl na cestu Pravdy.

Kdyby byl Pán tvůj chtěl, věru by byli všichni, kdož na zemi jsou, vesměs uvěřili. Chceš snad donutit lidi, aby se stali věřícími, když není duši žádné dáno, aby uvěřila jinak než z dovolení Boha, a když On uvaluje hněv Svůj na ty, kteří rozum nemají? (Jonáš, 10: 99-100)

Kdyby Bůh chtěl, nebyli by modloslužebníky, však neučinili jsme tě ani strážcem jejich, ani dozorcem nad nimi.(Dobytek, 6:107)

Avšak On tomu chtěl, aby byl člověk svobodný zvláště ve věcech víry či nevíry.

A rci: „Pravda přichází od Pána vašeho; kdo chce, ať věří, a kdo chce, ať nevěří!“(Jeskyně, 18:29)

Lidé by však nebyli tak svobodni, kdyby kdykoli kdokoli z nich chtěl učinit zlo, Bůh mu v tom zabránil a poručill mu činit dobrou.
"Souhlasí-li Bůh s našimi činy", mohl by někdo namítat, "pak jsou tyto činy ve skutečnosti Jeho skutky" Tato námitka je založena ne nejasnostech a zmatenosti. Bůh chce, aco my chceme ve smyslu, že nám dává vůli výběru a umožňuje nám tuto vůli vykonat. To znamená? On vytvoří vše nutné, abychom to mohli vykonat. Nechce to ve smyslu, že by to On dělal, jinak by bylo docela v pořádku říct: když pijeme nebo jíme nebo např. spíme, provádí tyto kce Bůh. Bůh tyto činnosti stvořil, On je však neprovádí. Jiná námitka založená na další nejasnosti je, že dovolí-li nám Bůh činit zlo, pak to schvaluje a líbí se mu to. Avšak chtít něco ve smyslu dovolit člověku učinit to, je jedna věc a schválit čin a doporučit jej, to je věc zcela jiná. Ne vše, co Bůh chce (umožní( člověku vykonat, se Mu líbí. On zaručil člověku, jak jsme četli v Koránu, možnost výběru mezi vírou a nevírou, avšak samozřejmě nemiluje lidi, kteří nevěří (nejsou vděčni).

Jestliže jste vy nevděční, je Bůh věru soběstačný i bez vás a nelíbí se mu nevděk u služebníků Jeho. Jste-li vděční, pak ve vás nalezne zalíbení. A neponese žádná duše břímě duše jiné; posléze navrátíte se k Pánu svému a On vás poučí o tom, co jste dělali, vždyť On dobře zná, co hrudi vaše skrývají.(Skupiny, 39:7)