Hlupáci za volantem

Každý chodec se zajisté čas od času setká s některými "vstřícnými" motoristy, stejně tak i já. Ovšem zatím se mi nestalo aby si na mně řidič vybíjel své mindráky. Tedy nestalo, až do nedávna.

Jako matka dvou dětí, z toho v současnosti jedno v kočárku a druhé jdoucí vedle kočárku a ukázkově se držící jeho postranice, jsem obzvláště citlivá na neohleduplné motoristy, kteří zahleděni do sebe porušují nejen pravidla slušného chování ale často také dopravní předpisy. 

Jedna skupina řidičů má obdivuhodnou vlastnost - předpokládají, že chodníky jsou tu proto, aby se na nich parkovalo. Většinou jejich beohlednost končí u značného ztížení pohybu chodce s kočárkem. Jsou ovšem i tací vítečníci, kteří zaparkují své vozdilo tak, aby se chodec kolem sotva protáhl. Já s dítětem a kočárkem musím vozidlo objet po rušné silnici. Často mám neodolatelnou touhu vozidlo objet kíčem nebo mincí - jsem ale slušně vychovaná - ne jako oni motoristé - a tak to samozřejmě zůstává jen v mé mysli. Stejně tak jako chuť vrátit se s fixem a na automobil napsat "BEZOHLEDNÝ ŘIDIČ" (napadají mě i různé sprosté výrazy jak si zajisté dokážete představit) ale protože ničení cizího majteku se mi příčí a používat něco snadno smývatelného by zas bylo trochu o ničem, ani toto jsem nikdy nepraktikovala.

Pak občas musím přecházet přechody pro chodce bez světel. To občas také bývá sázka do loterie. Už jsem na přechodu stála i 10 minut, nežli se někdo uráčil zastavit. Když jdu sama - bez dětí - tak do vozovky vstupuji odvážně i když jedou auta (v dostatečné vzdálenosti aby stačili zastavit, zpomalit a nebo já uskočit). Ale s dětmi? Ani náhodou a tak trpně čekám, nežli se objeví slušný řidič, který zastaví. A když už zastaví, tak ještě přecházím hezky pomalu, až mám jistotu, že zastaví i ten v druhém pruhu i ten protijedoucí. Bohužel, těch slušných řidičů je opravdu pomálu. Odhaduji že to bude jeden z 10-15 motoristů.

A včera se mi přihodilo něco, co už ani můj rozum nebere. Šla jsem po chodníků s kočárkem a pobíhajícím dítětem. A proti mě se najednou po chodníku řítilo auto. Chodník je to úzký asi jen metr široký. Dva kočárky by se vedle sebe sotva vešly. Rekla jsem si, co je to za pitomce a vyjádřila to i gestem poklepání si na hlavu. Načež řidič ke mě dojel, zastavil a začal se na mě rozkřikovat - co si to dovoluju, na něj něco ukazovat, že jsem kráva.... A já na něj jen "Proboha co tu jezdíte. To nemůžete jet po silnici? (Ne to by totiž musel velký kus objet a ještě by musel kus pěšky pro ty koše, které měl vysypat.) Vždyť tu chodí malé děti. (Mé děti nebyly jediné.)" Jen škoda že napsat si SPZ a zavolat městskou policii mě napadlo až o hodný kus dál. 

Jen tak mimochodem- místo konání: Praha.