Soused

Přestěhovala jsem se. Do krásného bytu s velkýma obloukovýma oknama s výhledem do zeleného parku s malým rybníčkem a rákosím.Stěny všech pokojů jsou jasně bílé.vypadají jako sníh.Nekonečně vysoké stropy a lehce vrzající šedé parkety.Připadám si jak ve filmu,jak v pohádce.Jak ve snu.Je to nádhera.Takovejhle byt jsem hledala několik let. A mám ho.A mám taky nového souseda

V posledním patře tohohle nádherného domu mám byt jen já a on.Vlastně nevím jestli je to muž.Ale tak něják si myslím, že ano.Ještě jsem ho neviděla.Ale vím že poslouchá jazz a kouří vanilkové doutníky,které jsou cítit pokaždé když projdu kolem jeho dveří.Nemá na nich cedulku se jménem.Ale vím že tam je.

Jeho hudba mě budí každý den o půl osmé ráno.Ale nevadí mi to.Je to příjemné.Jakoby ta hudba vibrovala přes moji a jeho stěnu a spojovala naše dva byty v posledním patře.

Od osmi do devíti hraje na klavír.Staré české písničky.Třeba Ježka.Ale nezpívá.A přesně v poledne se ozve takové to „tu tu tu tůůů“ a „Jsou tady ozvěny dne“.Myslela jsem,že už to neexistuje.Poslouchal to můj děda.Tak jsem se spletla a nebo to má ten pán nahrané a poslouchá staré zprávy.Pak je do tří ticho.Myslím,že po obědě spí.A ve čtvrt na čtyři se zase rozezní jazz který hraje až do půl sedmé.A kolem půl noci usínám při jeho hře na klavír.

Chtěla bych ho vidět,ale mám pocit že z bytu vůbec nevychází.

Představuju si,že je to štíhlý vysoký pán,je mu tak šedesát,na tváři s ostrými rysy a vystouplými lícními kostmi má šedivé strniště a hluboké hnědé tajemné oči.Jmenuje se Richard , vstává v sedm ráno a jde si přes park do tabáku pro noviny a vanilkové doutníky.Doma si dá k snídani máslový croissant,který si koupil v pekárně za rohem.A k němu černou kávu bez cukru.Při každé ranní návštěvě pekárny,lehce flirtuje s třicetiletou opálenou prodavačkou a loučí se s ní slovy „Krásný den,moje milá.“Možná má kočku.Kočku která nemá jméno a nechá se od něj vždycky hladit.Má velké dlaně,trochu suchou kůži a elegantní dlouhé prsty.

Strašně bych ho chtěla vidět.Ale zároveň se bojím,že bych byla zklamaná.Že by se moje krásná iluze o mém tajemném sousedovi rozplynula a já už bych si neměla co představovat,když sedím v práci za počítačem,na záda mi fouká nepříjemný větrák,venku je horko a já chci být někde uplně jinde.

Uplynulo patnáct let.Vdala jsem se,rozvedla,a mám čtyřletou dceru.Dneska jde poprvé do školky.Dneska jsem poprvé za tu dobu, co tu bydlím,otevřela dveře z bytu do chodby na vteřinu přesně v sedm hodin ráno.Ve stejnou chvíli,ve stejnou setinu vteřiny se otevřely dveře vedlejšího bytu.A vyšel z nich on.Můj tajemný soused.Zastavil se mi dech.Je to štíhlý vysoký pán,je mu tak šedesát,na tváři s ostrými rysy a vystouplými lícními kostmi má šedivé strniště a hluboké, hnědé, tajemné oči. Hledíme si do očí a mě se chce skoro plakat. „Dobré ráno slečno.Rád Vás konečně poznávám.“  „Dobrý den..já jsem..Tereza.“  Má pevný stisk,velké,trochu hrubé dlaně a dlouhé prsty.Lehce se usměje „Richard.Můžu Vás dámy někam doprovodit?“

Jen plaše kývnu,jakože ano,vezmu malou Karolínku za ruku a vycházíme z domu.Společně.Beze slova.Do školky se jde přes park. „Chviličku na mě slečny počkejte,jen si zajdu do trafiky pro doutníky a noviny.“

Nevěřím vlastním smyslům.Je tohle možné?Je možné že jsem ho celých patnáct let znala?Že jsem přesně ve své hlavě,v celém těle věděla kdo žije za tou sněhově bílou zdí?

Šel s námi až ke školce a čekal na mě venku,elegantně opřený o plot s novinami v ruce.

„Mohl bych Vás,Terezo,pozvat k sobě na snídani?“

„Ráda půjdu.“

„Stavíme se do pekárny.“

Celou cestu jsme zase mlčeli.Srdce mi bušilo jak nikdy v životě a měla jsem hroznou chuť chytnout se ho za ruku.Cesta k pekárně trvala pět minut a  mě to připadalo jako setina vteřiny.

„Dobré ráno,dva máslové croroissanty.Děkuji.A krásný den moje milá.“

U dveří jeho bytu,nás přivítala malá šedá kočka,která se mu hned třela o nohy.

„Jak se jmenuje?“

„Nejmenuje se.“

Posadila jsem se do pohovky v obyváku plném knih a obrazů s velkým černým křídlem uprostřed.Richard mi donesl máslový ccroissant na malém bílém talířku a černou kávu bez cukru.Než se posadil,šel k velkému gramofonu v rohu a dal na něj černou desku.Gramofon jemně zapraskal,on se posadil vedle mě,pohladil mě po ruce, zapálil si vanilkový doutník a z gramofonu se rozezněl jazz.

Bylo přesně půl osmé ráno.