Sametová revoluce – o co v ní umělcům šlo?

Oslavili jsme 22. výročí Sametové revoluce. Mnozí z nás se při té příležitosti zamýšleli nad tím, o co v ní šlo a jak toho bylo dosaženo.

Domnívám se, že je nesporné, že by bylo možné vyjmenovat celou řadu cílů a hodnotit, jak byly naplněny.

Já jsem se zaměřil na jeden, který, alespoň podle mne, nebyl nikde prezentován.

Revoluci zahájili studenti a po té se do čela boje za odstranění totalitního režimu postavili umělci.

Údajným cílem bylo odstranit totalitní, lidská práva popírající režim a nahradit ho novým, který základní lidská práva respektovat bude.

Povedlo se to!!??

Starý režim padl a součástí našeho právního řádu se stala Listina základních práv a svobod.

Nic tedy nebrání konstatování, že cílů bylo dosaženo.

Jenže. Snad všichni víme, že tomu tak není. Není tomu tak, alespoň pokud jde o dodržování základních lidských práv.

Nebudu se zabývat všemi formami jejich porušování a nebudu se ani zabývat jejich překrucováním vyplývající z nerespektování faktu, že každé právo, tedy i to základní lidské, by mělo být určitým způsobem vykonáváno a za nesplnění povinnosti určitým způsobem ho vykonávat by měla nastoupit sankce vůči tomu, kdo svoji povinnost základní lidské právo vykonávat určitým způsobem nerespektuje.

Tak daleko se ještě právní myšlení našich právních vědců a nejen jich nedostalo.

Já se budu věnovat poněkud jinému tématu.

Chci se zabývat problematikou poplatků za zpřístupňování díla veřejnosti.

Jak to se Sametovou revolucí souvisí?

Podle mne hodně.

V jejím čele stáli umělci. Tedy lidé, kteří byli minulým režimem hodně pronásledováni. To jim přinášelo i zhoršené možnosti vykonávat to, co umí nejlépe, a tím i vydělávat příslušné peníze.

Kromě toho. Minulý režim neuznával hodnoty, které byly a i dnes jsou v ostatním světě běžné. To mělo za následek, že práce našich umělců byla ve srovnání s prací umělců na druhé straně železné opony podstatně hůře odměňována.

Za tohoto stavu se snad ani nelze divit, že v čele odporu proti bývalému režimu byli právě umělci.

Když někdo chce pracovat, a jiný člověk mu v to neumožní, je logické, že se proti takovému jednání poškozený člověk brání.

Když někdo dostává za svoji práci hodně a druhý za stejnou práci velmi málo, pak je to opět důvodem k nespokojenosti.

Potud je vše v pořádku.

Co na tom tedy v pořádku není?

Není v pořádku způsob, jakým umělci – přesněji řečeno, jejich jednotlivé autorské svazy – vybírají poplatky za tzv. „sdělování díla veřejnosti“.

Podle ustanovení příslušného zákona - § 18 autorského zákona „Sdělováním díla veřejnosti se rozumí zpřístupňování díla v nehmotné podobě, živě nebo ze záznamu, po drátě nebo bezdrátově.“

Na této formulaci je zajímavé, že jde o obecnou formulaci, která není personálně omezena. Jde o formulaci, která plně respektuje základní lidské právo uvedené v čl. 1 Listiny základních práv a svobod – tedy fakt, že všichni lidé jsou svobodni a rovni v důstojnosti a právech.

Dále je v ust. § 18 autorského zákona řečeno: „Sdělováním díla veřejnosti podle odstavce 1 je také zpřístupňování díla veřejnosti způsobem, že kdokoli může mít k němu přístup na místě a v čase podle své vlastní volby zejména počítačovou nebo obdobnou sítí.“ a dále též „Sdělováním díla veřejnosti není pouhé provozování zařízení umožňujícího nebo zajišťujícího takové sdělování.“

Ani tato ustanovení neobsahují žádné bližší určení osob, na které se vztahují. Vztahují se tedy na všechny lidi bez rozdílu.

Jaký je však postup autorských svazů při vybírání poplatků?

Ony snad disponují nějakým výkladem, který vydá na docela slušnou knihu, a který nikomu nepůjčí.

Na základě tohoto výkladu, který, podle mne, určitě nedělal právník, pak přistupují k vybírání poplatků za tzv. sdělování díla veřejnosti.

A jaká je filosofie tohoto výkladu?

Podle toho, co se mi doneslo, je filosofie postavená na principu diskriminace určité skupiny lidí.

Uvedený výklad vychází z přesvědčení, že každá podnikající osoba musí platit za jakoukoliv hudební produkci, kterou poslouchá. Nemám na mysli jen provozovny, v nichž hraje rádio, ale posledním výkřikem této diskriminace je požadavek, aby se poplatky za sdělování díla veřejnosti platily i z autorádií umístěných v autech, která jsou registrována na firmu.

Jednoduše řečeno. Jste podnikatel, tak plaťte.

Co na tom, že jen posloucháte rádio, za jehož provoz řádně platíte koncesionářské poplatky? Co na tom, že rozhlasová produkce slouží jen účelu, pro který jsou písně a i mluvené slovo vytvářeny – ke zpříjemnění života?

Jste podnikatelé, tak plaťte!!

Proč to tak rozebírám? Protože i podnikatelé jsou jen a jen lidé a jako takoví mají právo na to, aby měli stejná práva jako ostatní lidé (nepodnikatelé). Mají tedy právo i na to, aby mohli poslouchat rádio za stejných podmínek, jako lidé nepodnikatelé.

To na straně jedné.

Na straně druhé. I lidé – nepodnikatelé – provozují svoje rádia tak, že je v nejednom případě možné, aby je poslouchal předem neurčitý počet lidí na veřejně přístupném místě a to podle své vlastní vůle. O takový případ jde vždy, když rádio hraje v autě a je ho slyšet na ulici nebo na parkovišti, nebo když rádio hraje doma a přes otevřené okno je hudba slyšitelná i mimo dům – na ulici.

Takže. Hudbu poslouchá jen podnikatel a musí platit, to na straně jedné, a na straně druhé, člověk umožňuje poslech hudby komukoliv, kdo jde okolo jeho rádia, a platit nemusí.

Jak to zapadá do výše uvedených ustanovení zákona?

Proč má platit každý podnikatel jen proto, že má rádio a to mu hraje, když i podnikatel je člověk. Nebo snad podnikatel je nějaký zvláštní živočišný druh? Druh, který není člověkem, a proto nemusí mít stejná práva jako ostatní lidé?

Nikde jsem se nedočetl, že by důvodem k porušování práv člověka mohl být fakt, že poslouchá rádio při práci. Nebo přesněji. Při procesu opatřování si prostředků k uspokojování svých potřeb, protože pracovat může i člověk, který realizuje nějakou svoji zálibu. A ten platit za poslouchání rádia nemusí.

Že podnikatelovi slouží hudba k dosahování vyšších zisků?

I zaměstnanec, pokud využívá hudbu k relaxaci, může díky ní podávat v práci vyšší výkon a za to dostávat vyšší plat. I on tedy využívá hudby k dosahování vyšších příjmů. Nenechme se zmást různými termíny. Ať zisk, nebo příjem, v obou případech jde o totéž. O příjem dosažený za provádění určité lidské činnosti.

Z uvedeného tedy vyplývá, že zástupci těch, kteří v době totalitního režimu stáli v čele boje za jeho odstranění a za nastolení základních lidských práv, sami základní lidská práva porušují a vynucují pro ty, které zastupují něco, co lidským právům odporuje.

Podle mne. Zajímavé zjištění.

I když pominu fakt, že již samotné poplatky za další užívání výsledků práce umělců do značné míry porušují právo všech lidí na rovnost v právech, pak vymáhání poplatků jen od lidí, kteří si prostředky k uspokojování svých potřeb opatřují podle jiných právních norem, než zaměstnanci, je diskriminací o to větší. Diskriminací, která odporuje samotnému autorskému zákonu.

V něm se o lidech – podnikatelích a lidech – nepodnikatelích nemluví. To znamená, že každé zdůvodnění vybírání poplatku argumentem „Jste podnikatel“ je porušením autorského zákona.

Na tom nemůže změnit nic ani případný soud. Protože soudy jsou v naší společnosti určeny k tomu, aby rozhodovaly o tom, zda zákon byl, či nebyl porušen a nikoliv k tomu, aby rozhodovaly, co je a co není sdělováním díla veřejnosti.

Jinak řečeno. Pokud se autorský svaz obrátí na soud s požadavkem, aby rozhodl o tom, že podnikatel, kterému ve firemním autě (nebo provozovně) hraje rádio, je povinen platit poplatky za sdělování díla veřejnosti, nemůže uspět, protože soud nemůže svůj výrok zdůvodnit tak, že v tomto případě jde o sdělování díla veřejnosti. To by byl nepřípustný zásah moci soudní do pravomocí moci zákonodárné a současně i porušení základního lidského práva podnikatele – práva na výkon státní moci na základě zákon, v souladu se zákonem a to způsobem, který zákon stanoví.

Soud v tomto případě může pouze konstatovat, že se žalobcovi nepodařilo prokázat, že má na daný poplatek nárok se zdůvodněním, že z autorského zákona nevyplývá, že by lidé podnikatelé byli povinni daný poplatek platit.

Ostatní je na Parlamentu.

Vedle základního lidského práva na rovnost v právech pak způsob vybírání poplatků autorskými svazy odporuje i základnímu lidskému právu smět činit, co zákon nezakazuje a nebýt nucen činit, co zákon neukládá.

Zákon lidem – podnikatelům výslovně neukládá povinnost platit poplatky za poslech rádia. A takovou povinnost jim nemůže uložit nikdo jiný, tedy ani soud.

Takže. O co v Sametové revoluci, z tohoto pohledu šlo? Šlo o lidská práva, nebo o právo smět diskriminovat?