Petr Pavel a odkaz Václava Havla

Proč odkaz Václava Havla, když ten bojoval za nastolení demokracie u nás a Petr Pavel odůvodňuje svůj krok nejmenovat Filipa Turka do funkce ministra ochranou demokracie a tvrzením, že Ústavu neporušil, že ji naopak ochránil.

To tady dosud nebylo. To je něco zcela nového. Něco, co mi připomíná situaci, kdy v čele naší spolčenosti stál člověk, který si přisvojoval právo na to, aby vše věděl nejlépe.

Proti takovému chování se jedince vznikl odpor a Václav Havel je nejznámějším představitelem těch, kteří proti takovému přístupu k řízení společnosti bojovali. Odpor nakonec vyústil v sametovou revoluci, během níž byli smeteni všichni ti, kteří si mysleli, že jen oni jsou těmi, kteří nejlépe vědí, jak má být naše společnost řízena, aby bylo dosaženo všeobecného blaha.

Potud se průběh revoluce shoduje s tím, co jsem v minulosti četl o sociálních revolucích. Jde o to, že při každé sociální revoluci se spojili lidé s různými cíli. Jejich společným cílem bylo svrhnout do té doby vládnoucí skupinu lidí. Po svržení vládnoucí skupiny lidí se začaly projevovat neshody jednotlivých skupin, z nichž se každá snažila prosadit svoje cíle. Neshody vyústily až do stavu, kdy u moci zůstali ti, kteří měli méně radikální představy o budoucím životě. Ti s radikálnějšími představami byli z vedení společnosti odstraněni a jejich radikální cíle, jejichž dosažení bylo nutným ústupkem v zájmu dosažení společného cíle nahradit staré novým, byly zrušeny.

Slova Petra Pavla o ochraně Ústavy ve mne budí dojem, že se začínají objevovat snahy o odstranění těch radikálnějších cílů, jejichž dosažení si vynutili, v tomto případě, Václav Havel a s ním spojení lidé.

Problém, který stojí proti snahám odstranit tyto radikální představy, spočívá v tom, že byly zakotveny do Ústavy.

Konkrétně jde o její čl. 1 – 9.

Čl. 1

(1) Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana.

(2) Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva.

Čl. 2

(1) Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní.

(2) Ústavní zákon může stanovit, kdy lid vykonává státní moc přímo.

(3) Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon.

(4) Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.

Čl. 3

Součástí ústavního pořádku České republiky je Listina základních práv a svobod.

Čl. 4

Základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci.

Čl. 5

Politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů.

Čl. 6

Politická rozhodnutí vycházejí z vůle většiny vyjádřené svobodným hlasováním. Rozhodování většiny dbá ochrany menšin.

Čl. 7

Stát dbá o šetrné využívání přírodních zdrojů a ochranu přírodního bohatství.

Čl. 8

Zaručuje se samospráva územních samosprávných celků.

Čl. 9

(1) Ústava může být doplňována či měněna pouze ústavními zákony.

(2) Změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná.

(3) Výkladem právních norem nelze oprávnit odstranění nebo ohrožení základů demokratického státu.

To jsou ustanovení, která nemají v naší historii obdoby. Nevím, zda je vůbec možné najít něco podobného.

Uvedená ustanovení jsou vyjádřením toho, co věděli ti, kteří v listopadu 1989 stáli v čele sametové revoluce. Jejich cílem bylo zabránit tomu, aby se státní moc postupně opět nestala nástrojem, který uchopí do svých rukou a svým potřebám přizpůsobí relativně malá skupina lidí. To známe z historie a nemusím snad jmenovat konkrétní osoby.

V úvodním ustanovení Ústavy je zakotvena demokratická podstata státu postavená na jediném, co může zaručit její neohrozitelnost – na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Jinak řečeno. Každý, kdo jakýmkoliv způsobem vyjadřuje svoji neochotu respektovat základní liská práva, dává svým jednáním najevo, že mu demokratické uspořádání naší společnosti není zrovna příjemné.

Základem rozhodování v této společnosti je vůle lidu s tím, že lid pověřuje výkonem této pravomoci určitou skupinu členů svého kolektivu sdružených v instituci zvané Parlament.

Zde jsem poněkud změnil znění Ústavy. Ústava mluví o orgánech moci zákonodárné, výkonné a soudní. Pokud si však uvědomíme základní podmínku jednání spojeného s právními důsledky takového jednání, pak musíme připustit, že slova o orgánech moci zákonodárné, výkonné a soudní jsou, v této části poněkud nepřijatelné. Důvodem je skutečnost, že orány nejsou živé subjekty vybavené schopností vlastního volního jednání. Jde o pozůstatek totalitních období, v nichž používání tohoto nebo jakéhokoliv obdobného termínu mělo za cíl, vzbudit dojem jakýchsi všemocných, člověkem nepoznatelných a nikým nepostižitelných subjektů, které mají na svědomí to vše, co se mezi lidmi děje a kteří mohou vše. V naší, demokratické společnosti založené na úctě k právům a svobodám člověka a občana je proto něco takového nepřijatelné, protože to z celého procesu řízení společnosti vylučuje člověka. Proto by mělo uvedené ustanovení Ústavy, v souladu s odkazem Václava Havla, mluvit o lidech, které lid, jako nositel veškeré moci ve státě, pověřili výkonem jednotlivých složek státní moci. O lidech, kteří pracují v k tomu účelu zřízených institucích. Pokud použijeme tuto formulaci, pak se dostaneme do vztahu, člověk zastupuje člověka, tedy do klasického zastoupení známého ze soukromého práva.

Proto píšu Petru Pavlovi a ne o panu prezidentovi. Termín „prezident“ díky pozůstatkům totalitních období v našem vědomí, v nichž se používaly pro označení člověka „funkce“ nebo též označení něčeho jako „pozice“, kterou v dané společnosti daný člověk zastával. Ty bývaly spojeny s určitým rozsahem práv, která nepříslušela nikomu jinému. Šlo např. o titul „císař“, „král“, „generální tajemník…“ atd.

Tato teorie si však vyžaduje podrobnějšího rozboru a na to zde není dost místa. Proto se vrátím zpět.

Lidé sdružení v dané instituci jsou za výkon své činnosti – za vyjadřování vůle lidu – kontrolováni přímo lidmi. K tomu stejně, jako k ostatním složkám státní moci je nutné podotknout, že lid svoji moc vykonává prostřednictvím orgánů, které výkonem svoji moci pověřil. Pověřil. Nikoliv vzdal se výkonu své moci v jejich prospěch.

Řečeno právnickou terminologii, jde o klasické zastoupení jednoho člověka jiným člověkem. Se všemi s tím spojenými právy a povinnostmi.

Na to pak logicky navazuje odkaz Václava Havla konstatováním, že státní moc slouží všem bez rozdílu a může být vykonávána jen na základě zákona, v souladu se zákonem a způsobem, který stanoví zákon. Jen pro úplnost – zákon = vůle lidu vyjádřená v rozhodnutí jeho zástupců shromážděných v instituci zvané Parlament.

Jinak řečeno: Pokud někdo nerespektuje vůli lidu vyjádřenou v zákonech, povyšuje svoje zájmy nad zájmy lidu a takovou činnost rozhodně za demokratické jednání označit nelze.

Úcta k právům a svobodám člověka je pak, jak jsem uvedl výše, samým základem existence a fungování demokratické společnosti.

Mluvíme o výkonu státní moci. Proto jen ten, kdo respektuje práva a potřeby všech ostatních členů kolektivu lidí žijících na území tohoto státu, plní při výkonu státní moci povinnost uloženou mu Ústavou. A aby byl tento prvek ještě zvýrazněn – je právo na výkon státní moci jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví jedním ze základních práv člověka zakotvených v Listině.

V následujícím ustanovení je pak za ochránce lidských práv označena soudní moc. To znamená. Nejen Ústavního, ale všech soudů existujících v rámci naší soudní soustavy a v jejich rámci pak i každého soudce.

Žádní jiný ochránce základních práv v rámci tohoto státu neexistuje. A protože výkon státní moci na základě zákona, v souladu se zákonem a způsobem, který stanovuje zákon, je základním lidským právem každého občana a člověka a současně výrazem demokratické podstaty státu, pak i běžná ochrana Ústavy patří, na základě vůle lidu, výhradně do kompetence soudů. Druhým subjektem, který má chránit Ústavu je Parlament (lidé, kteří byli do této instituce zvoleni) a nad nimi pak stojí jako nejvyšší ochránce lid, jako nositel veškeré státní moci.

Jak jsem uvedl výše. Ti co stáli v čele sametové revoluce a následně pak i v čele státu věděli jak snadné je uchopit celou státní moc jedincem a proto do naší Ústavy, jako jeden ze základních principů zaručujících demokracii zakotvili, že Ústavu lze měnit jen ústavním zákonem. Žádné jiné rozhodnutí něco takového učinit nemůže.

Dále stanovili, že změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná. Na to pak navázali ustanovením, podle kterého neleze oprávnit odstranění nebo ohrožení základů demokratického státu žádným výkladem.

A co se nestalo.

Petr Pavel odmítl jmenovat členem vlády člověka navrženého předsedou vlády. Člověka, který měl být jmenován na základě návrhu učiněného v souladu s ust. čl. 68, odst. 2. Ústavy. Toto ustanovení je doplňkem čl. 62, který přiznává prezidentovi jako jednu z jeho nejdůležitějších povinností právo jmenovat a odvolávat předsedu vlády a její členy. V dalším ustanovení týkajících se ustanovování vlády (čl. 68) je pak jmenování člena vlády na základě návrhu jejího předsedy formulováno jako povinnost.

Vyjdu-li z toho, že lid je nositelem veškeré moci a svoji moc vykonává prostřednictvím orgánů k tomu účelu zřízených, pak v Ústavě obsažená ustanovení vztahující se ke jmenování členů vlády jsou výrazem nositele veškeré moci v tomto státu a není nikdo a nic, co by mohlo vůli lidu (s výjimkou jím zvoleného orgánu pověřeného vyjadřováním vůle lidu) změnit. Každý pokus o změnu vůle většiny není možné označit jinak, než za popření základního demokratického prvku této společnosti – prvku lidu jako výsostného nositele státní moci.

Ale abych příliš nezdržoval.

Petr Pavel nejprve, pokud mne paměť neklame, prohlásil něco jako, že nejmenováním Filipa Turka ministrem neporušil demokracii, ale naopak, že ji posílil. Následně pak prohlásil, že nejmenováním Filipa Turka Ústavu neporušil, že ji naopak chránil.

Netvrdím, že návrh na jmenování Filipa Turka ministrem byl zrovna ten nejlepší návrh. Problém je však v tom, že vhodnost nebo nevhodnost jeho jmenování nebo nejmenování nepřísluší hodnotit prezidentovi. Toto právo přísluší výhradně nositelovi veškeré moci v tomto státu. Jen na něm je, aby posoudil chování se nejen Filipa Turka, jako takového. Na lidu tohoto státu je také to, aby posoudil vhodnost jednání těch, kteří ho do funkce navrhli. Je nutné se ptát. O co lidem, kteří navrhli jmenování Filipa Turka, skutečně šlo? A pokud by dospěli k závěru, že zde nešlo o reprezentování jejich názorů (názorů lidu), ale o jiné zájmy, aby svoje hodnocení projevili nejpozději při nejbližší možné příležitosti – při následujících volbách.

Jiná možnost v tomto případě, alespoň podle mne, nebyla a není. Každé jiné řešení je porušením vůle lidu a tedy narušením toho nejzákladnějšího demokratického prvku této společnosti a samých základů odkazu Václava Havla.

Abych shrnul. Petr Pavel prohlašuje, že jeho jednání v tomto případě bylo správné. Takže zkusme se podívat na zákony a hodnotit jeho rozhodnutí z pohledu zákonů – obsahu vůle lidu tohoto státu.

Začněme u Trestního zákoníku. V něm se praví v ust. § 329

Zneužití pravomoci úřední osoby

(1) Úřední osoba, která v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch

a) vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu,

Podle tohoto ustanovení Petr Pavel vykonal svoji pravomoc způsobem odporujícímu jinému právnímu předpisu – v tomto případě Ústavě. Můžeme diskutovat o úmyslu způsobit jinému škodu. Zde však musím konstatovat, že podle mne, o úmysl šlo, protože cílem bylo, mimo jiné, i to, aby Filip Turek nemohl profitovat z postavení ministra. Zcela jistě však můžeme mluvit o úmyslu způsobit jinému (lidu tohoto státu) újmu v podobě ohrožení demokracie řízení jeho kolektivu. Že za takové jednání nemůže být trestně právně stíhán? To nic nemění na faktu, že daným způsobem jednal.

Druhým případem je slib, který Petr Pavel při uvedení do funkce složil do rukou předsedy Senátu na společné schůzi obou komor.

Složení slibu do rukou předsedy Senátu není jen výrazem důležitosti a znakem důstojnosti tohoto aktu. Je také vyjádřením toho, že prezident skládá slib do rukou veškerého lidu zastoupeného všemi členy Parlamentu. Prezident tak všem lidem slibuje věrnost České republice. Slibuje zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuje na svou čest, že svůj úřad bude zastávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.

Nejmenováním Filipa Turka tak Petr Pavel porušil svůj slib, který dal všem těm, kteří uvěřili jeho slibům a rozhodli se dát mu důvěru při výkonu činnosti v pozici prezidenta.

Porušil nejen svoje sliby z doby před volbami. Porušil i svůj slib daný před uvedením do úřadu. Tím vlastně zradil sám sebe a současně i všechny ty, kteří mu důvěřovali.

Fakt, že nejednal v souladu s Ústavou, není možné označit jinak, než jako porušení slibu. Tím vlastně sám o sobě zpochybnil svoji čestnost, protože svoji funkci zcela určitě nevykonal v zájmu všeho lidu. Na svoji ochranu nemůže použít ani fakt, že tak jednal podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.

Pokud jde o vědomí, pak v demokratické společnosti platí, že neznalost zákona neomlouvá. To a snad ještě ve větší míře platí pro prezidenta a jeho znalost norem patřících do ústavního pořádku.

Třetím případem je porušení čl. 9, odst. 1 tím, že provedl svůj vlastní výklad Ústavy a tímto výkladem změnil její obsah. Termín „jmenuje“ naprosto jednoznačně vyjadřuje to, co je prezident povinen učinit. Jakým způsobem musí jednat. Toto slovo nemá žádný jiný význam, než ten, který lze vyložit pomocí více slov tak, že je povinen jmenovat.

Čtvrtým případem. Je porušení čl. 9, odst. 3. Toho se dopustil tím, že svoji povinnost diktovanou demokratickou podstatou státu vyložil tak, že není povinen jednat tak, jak mu to Ústava nařizuje. Tím svým výkladem ohrozil jeden z demokratických principů tohoto státu.

Pátým případem je porušení čl. 2, odst. 2 Listiny, která zaručuje každému občanovi právo na výkon státní moci na základě zákona, v souladu se zákonem a způsobem, který stanovuje zákon. Petr Pavel podle zákona nejednal.

Šestým případem je porušení čl. 2, odst. 3 Ústavy. V něm je zakotvena povinnost všech členů kolektivu lidí tohoto státu vykonávat státní moc na základě zákona, v souladu se zákonem a způsobem, který zákon stanoví.

Sedmým případem je porušení čl. 2, odst. 1 Ústavy, podle něhož je zdrojem veškeré moci – tedy i moci určovat, co a jak budou jednotliví členové daného kolektivu a v jeho rámci i všichni členové vykonávající státní moc, konat. On si zvolil vlastní verzi a tím se nadřadil na lid.

Osmým případem je porušení čl. 1 Ústavy. Porušil jedno ze základních práv lidí žijících na území tohoto státu. Vyjádřil tak neúctu k jejich základním právům a svobodám.

Devátým případem je porušení čl. 1 Ústavy, kterého se dopustil tím, že nejednal v souladu se zákonem. Tím porušil další z demokratických principů tohoto státu – princip zákonnosti.

Desátým případem je fakt, že se Petr Pavel sám a bez souhlasu nositele veškeré státní moci (lidu) pasoval do role ochránce Ústavy.

Víc nemám k danému tématu co říci.

Snad jen dotaz. Co Vy na to pane Václave Havle?