Pes a odpovědnost za škodu – presumpce viny?

Na serveru Aktuálně.cz byla dne 28. 8. zveřejněna zpráva, z níž se dá usuzovat na to, že naše soudy v určitých případech – v případech péče o psy – vycházejí z presumpce viny a to v takovém rozsahu, že majitel psa se nemůže žádným způsobem zprostit odpovědnosti za škodu, kterou způsobil jeho pes.

Konkrétně jsou zmíněny případy, kdy majitelovi psa utekl pes v důsledku závady na karabině a stal se účastníkem dopravní nehody a případ, kdy jinak klidný pes zaútočil na sedmileté dítě po té, co ho dítě k obraně vyprovokovalo.

Majitelovi psa nepomohla argumentace, že řidič auta jel nepovolenou rychlostí v prvém případě a že dítě psa provokovalo v druhém případě.

Proč? Jak je takový postup soudů v demokratickém právním státě založeném na úctě k právům a svobodám člověka (čl. 1 Ústavy), v němž státní moc slouží všem občanům a může být vykonávána jen na základě zákona a v souladu se zákonem (čl. 2, odst. 3), možné?

Kde je Ústavou zaručená úcta státní moci k právům a svobodám člověka, služba všem občanům a výkon státní moci v souladu se zákonem?

Podle mne. K základním právům člověka patří, že zákony platí pro všechny.

Jak je možné, že v prvém případě pro řidiče motorového vozidla neplatí zákon o provozu na pozemních komunikacích. On jel nepřiměřenou rychlostí.

Každý soudní výrok je postaven na „kdyby“. Kdyby majitel psa dostatečně zabezpečil psa před útěkem, nedošlo by k dopravní nehodě a majitelovi auta by nevznikla škoda.

Jenže ono „kdyby“ se dá (a musí) použít i v případě řidiče. Kdyby řidič dodržoval předepsanou rychlost, nikdy by se do místa středu se psem v době, kdy se pes v místě středu nacházel, nedostal a k dopravní nehodě by nedošlo.

To za prvé.

Za druhé. Jak si soud představuje zabezpečení psa před útěkem pro případ, kdy je, podle něj, majitel psa povinen předjímat, že prostředek, který k zabezpečení psa použil, bude mít výrobní vadu?

Za tohoto předpokladu by bylo snad nutné ukovat ocelový obojek a připoutat ho ocelové tyči a oboje před každou vycházkou rentgenem kontrolovat, zda v nich nejsou nějaké praskliny, které by mohly způsobit, že pes uteče.

A nebylo by to již týrání psa?

A jak vůbec můžeme výrobní vadu předjímat? Pokud by platila odpovědnost za škodu způsobenou v důsledku nepředvídání skryté výrobní vady, kdo by mohl vyjet s autem?

Otázek by se dalo najít mnoho.

Jak je to s druhým případem?

Dítě provokovalo psa a ten na ně zaútočil.

Každý, kdo zná psy, ví, že zvíře s povahou popsanou v uvedeném příkladu se snaží nejprve týrání vyhnout. Když to nepomáhá, dá najevo, že se bude bránit a teprve když útok neustane, brání se.

Pes se v tomto případě pouze bránil útoku. Útok na psa – to je v podstatě týrání psa. Jak to, že soud nepřihlédl k této skutečnosti stejně jako k faktu, že i za jednání dítěte někdo odpovídá?

Když dítě vypadne z okna, jsou rodiče stíháni za nedostatečnou péči. Jak to, že když dítě provokuje cizího psa a pes v důsledku obrany způsobí dítěti újmu, nejsou rodiče stíhání ze stejného důvodu?

Jak to, že není brán ohled na ochranu cizího majetku. Copak dítě může libovolně poškozovat cizí majetek, byť tím majetkem byl pes? Pes je ve srovnání s neživými věcmi chráněn i proti týrání. A v tomto případě zcela evidentně k týrání psa došlo. To měl majitel psa pouze zajistit, aby se pes nemohl bránit, ale měl připustit, aby ho dítě dál týralo?

Na dítě zcela jistě sáhnout nemohl. To by si rodiče nenechali líbit a žalovali by majitele psa, za to, že dítěti ublížil on.

Rozebírat dál danou problematiku nemá cenu.

Nemohli bychom dospět k ničemu jinému, než k tomu, že nejzákladnější ustanovení našeho právního řádu vyjádřená v čl. 1 a 2 Ústavy nejsou v praxi státních orgánů respektována. K tomu, že státní moc je u nás zneužívána určitou skupinou lidí k získávání vlastních a zákonu odporujících výhod a že státní moc takovým praktikám velmi aktivně vychází vstříc.

O nestrannosti výkonu státní moci ani nemluvě, protože soud, alespoň tak to vyplynulo z článku, použil ke zdůvodnění svého výroku argument, který žalobce nenavrhoval. Argument, který říká, že v případě škody způsobené psem odpovídá za škodu jen majitel psa, protože v tomto případě se v důsledku škodu způsobujícím jednáním psa ruší všechny zákonem uložené povinnosti poškozeného.

K porušení nestrannosti soudu došlo proto, že ve sporném řízení, tedy v řízení zahajovaném výhradně na základě žaloby, soud aktivně vystoupil ve prospěch jedné ze stran.

I uvedené výroky soudu svědčí o tom, že základní lidská práva, byť těžce vybojována v boji proti totalitní předlistopadové moci, jsou jen cárem papíru, bez reálné šance na jejich uplatnění v praktickém životě naší „demokratické“ společnosti.

Závěr hodnocení této kauzy.

Podat dovolání a případně i ústavní stížnost. Jinak se nápravy v naší společnosti nedočkáme.