Násilí na dětech.

Při hledání, pro mne, zajímavého televizního pořadu, jsem náhodou narazil na diskuzi věnované násilí na dětech.

Nesledoval jsem ji dlouho, ale z toho mála, co jsem slyšel, mne zaujalo, že jako argument, s jehož pomocí by mělo být násilí na dětech zakázáno, bylo použito srovnání násilí mezi dospělými, které je nepřípustné, s násilím na dětech, které by mělo být zakázáno.

V minulém článku jsem slíbil, že se pokusím na jiných tématech dokázat, že je možné, při použití jiných způsobů myšlení, dospět ke zcela jiným názorům, než jaké jsou dnes běžné.

K tomu mi poslouží aplikace filozofických pouček a pravidel při interpretaci předmětného tématu.

V tomto případě tedy tématu „násilí na dětech“.

Začnu termínem „násilí na dětech“.

Zdánlivě jasné a diskuzi nepotřebující termín. Jenže.

Jedním ze základních, mnou používaných pravidel, je pravidlo „Přesné definice pojmů“.

Přesná definice, to znamená vyjádřit to, o čem mluvíme, za pomoci známých a nesporných termínů.

Není to zbytečný požadavek. Již staří Řekové věděli, že bez tohoto základního kroku nelze o ničem seriózně hovořit, protože pokud nevíme, co se za používanými termíny skrývá, jen si myslíme, že víme, o čem mluvíme.

Začněme tedy pojmem „násilí“.

Spíše. Měli bychom tímto termínem začít.

Pokud tak učiníme, pak zjistíme, že násilím je vše od výhružného pohledu až po válku.

To však není téma do tohoto formátu.

Nezbude nám tedy, než pokusit se definovat termín „násilí na dětech“.

V tom případě nám snad, pro účely tohoto blogu, postačí, když řekneme, že mluvíme o situaci, kdy dospělí použijí fyzickou sílu vůči dětem.

Použití fyzické síly dospělými vůči dětem.

Použití fyzické síly ve snaze naučit dítě, jak se má chovat, samo o sobě je, z filozofického hlediska na jednu stranu následkem, který má svoji příčinu. Příčinou je chování dítěte.

Na druhou stranu je ale též příčinou vyvolávající určitý následek.

Následkem může být bolest a to doslovně v podobě fyzické bolesti způsobené úderem. Můžeme však mluvit i o následku v podobě duševní bolesti (duševní újmy) způsobené zákazem nějaké činnosti.

Pokud použijeme zkratku výkladu, v podobě - nežádoucí jednání způsobí bolest - pak musíme začít u dětí, které se naučily lézt.

Ty vlezou doslova všude, kam se vejdou. A protože nemají dostatek zkušeností s pohybem v malém prostoru, způsobí si často bolest úderem např. do hlavičky, když ji zvednou více, než daný prostor dovoluje.

V tomto případě pak bolest nelze označit za trest, i když by se to tak dalo nazvat.

V tomto případě nejde o jednání, kdy dítě ví, že se něco nesmí nebo se to nedělá, a přesto to udělá.

V tomto případě je nutné považovat, z tohoto důvodu, vzniknou bolest za jeden ze základních způsobů poznávání toho, co se smí nebo nesmí. Základního způsobu v poznávání okolní reality.

Stejná situace nastává i v době, kdy dítě začne chodit. Velmi brzy po té, co se to naučilo, chce běhat. Protože nic neví o vztahu možnosti běhání a stavu podkladu, po kterém běhá, nutně několikrát upadne a způsobí si bolest, než si uvědomí, že po nerovném terénu se neběhá.
I v tomto případě je bolest nezbytnou součástí poznávání okolní reality.

Můžeme tedy říci, že bolest jako následek příčiny spočívající v nevhodném chování dítěte, je následkem, který je nezbytně nutným způsobem výchovy dítěte. V učení toho co se smí nebo toho co se nesmí nebo nedělá.

V tomto případě sice nejde o bolest způsobenou použitím fyzického násilí dospělého, ale přesto jde o naprosto stejný individuální pocit dítěte, jaký může vyvolat použití fyzického násilí dospělým.

Z tohoto pohledu je na místě otázka, zda použití fyzického násilí způsobující jen krátkodobou bolest není vhodným výchovným prostředkem navazujícím na rané období dítěte?

Na období, kdy dítě pociťovalo fyzickou bolest i bez přičinění dospělého.

Samozřejmě.

Nemůže jít o použití síly dospělým člověkem, která vyvolá změny na těle dítěte (podlitiny, tržné rány, zlomeniny apod.)

Z tohoto pohledu můžeme dělit použití fyzického násilí do tří skupin.

1. Způsobující krátkodobý pocit bolesti.

2. Způsobující změny na těle dítěte např. proto, že dospělý nedokáže ovládat sám sebe nebo proto, že nezná „míru“ trestu.

3. Mající za cíl „vybít“ nahromaděnou zlost dospělého na dítěti v podstatě za vlastní selhání dospělého.

Pokud mluvím o fyzické bolesti způsobené dítěti jako možnosti vhodného způsobu výchovy, pak mluvím jen o první možnosti.

Ostatní dvě jsou nepřijatelné a jejich používání by mělo vyústit ve výchovu dospělého, který se takového jednání dopustil.

Pokud mluvím o použití fyzického násilí s následkem krátkodobé bolesti, pak musím ještě dodat, že jde o trest, jehož následky, dovolte mi použít ten termín, „zůstanou v rodině“.

Druhým následkem příčiny spočívající v použití násilí dospělých na dětech je „bolest duševní“.

Používám tento termín proto, aby bylo jasnější, že v obou případech, v případech využití síly dospělého k potrestání nevhodného chování dítěte je následkem určitá újma, kterou dítě pocítí.

V tomto druhém případě jde o případy, kdy dospělý využije svojí síly k tomu, aby dítěti zakázal určitou činnost (zákaz opustit obydlí - domácí vězení, zákaz televize, telefonu nebo jakéhokoliv jiného přístroje, jehož používání je v dnešní době alespoň v určitých skupinách lidí naprostou samozřejmostí).

Použití tohoto druhu trestu však v rodině nezůstane. Použití tohoto trestu nutně zjistí kamarádi nebo spolužáci potrestaného dítěte.

Co dokáže kolektiv dětí, když zjistí, že určitý jeho člen je daným způsobem potrestán, o tom snad nemusím mluvit.

V takovém případě musíme počítat se všemi možnostmi od posměchu až po šikanu a vyloučení z kolektivu.

To již nejde o krátkodobou bolest, která zůstane v rodině. V tomto případě může jít o dlouhodobé následky, jejichž dopad na duševní stav dítěte, nelze v žádném případě předem odhadnout.

Tím přichází na pořad úvah o způsobu trestání dětí otázky.

Který způsob trestu je lepší?

Ten, který způsobuje krátkodobou fyzickou bolest, nebo ten, který může způsobit dlouhodobou duševní bolest s neodhadnutelnými důsledky pro duševní vývoj dítěte?

Aby odpověď na uvedené otázky nebyla tak jednoduchá, je nutné ještě připomenout filozofický vztah obecného a zvláštního.

Obecné umožňuje použití obecných a více méně všeobecně platných pouček a metod. Zvláštní vyžaduje používat metody s ohledem na ono zvláštní.

Obecným v tomto případě je dítě, jako člen živočišného druhu homo sapiens.

Zvláštním v tomto případě je dítě, jako jeden člen uvedeného živočišného druhu. Jako jedinec, který má svoje specifické vlastnosti. Vlastnosti, které ho od ostatních členů svého druhu odlišují.

Z uvedeného vyplývá, že pokud jde o výchovné metody, nelze nic nařídit a ani nelze nic zakázat.

Jediné, co je možné, je doporučit obecné metody výchovy s upozorněním na to, že při jejich používání je nutné brát ohled na zvláštnosti každého dítěte.

Pro úplnost a také protože to do tématu násilí jaksi nepatří, musím upozornit na fakt, že neopominutelnou metodou výchovy je vysvětlení podstaty špatného nebo nevhodného chování včetně uvedení následků, které takové jednání může mít.

Pokud bychom chtěli vyjmenovat všechny metody, které je nutné nebo alespoň vhodné při výchově dítěte používat, našli bychom i další.

Mluvím o výchově dětí a ne, jak to vyplývá z nadpisu, pouze o trestání jejich nevhodného chování.

Výchova je něco jiného, než trestání a vychovávat by měli rodiče, protože ti znají, nebo by měli svoje děti znát nejlépe, a proto by mělo být ponecháno na nich, jaké výchovné metody použijí.

Zdůrazňuji. Výchovné metody. Pouhé trestání není vhodnou metodou.

V tuto chvíli musím skončit.

Jsem si vědom toho, že jsem danou problematiku ani zdaleka nerozebral do všech podrobností.

A pak se řekne. Násilí na dětech ne, protože je nepřípustné mezi dospělými.

Tak krátké a zdánlivě jasné souvětí.

Pokud je však podrobíme zkoumání z pohledu filozofických pravidel řeči, pak zjistíme, že jeho autor nevěděl nic o přesné definici pojmů.

Pokud by věděl, musel by upřesnit termín „násilí na dětech“.

Stejně tak autor uvedeného souvětí neví nic o vztahu příčiny a následku, v němž stejné lidské jednání je jednak následkem toho, co se dělo před ním a současně i příčinou toho, co se stane v budoucnosti.

Lidově lze vztah příčiny a následku vyjádřit slovy. Když se řekne A, musí se říci i B.

„A“ je v tomto případě zvolený způsob výchovy dítěte a „B“ je v tomto případě stav, který ve vědomí dítěte zanechá zvolený způsob výchovy.

Obecně pak můžeme říci, že ten, kdo chce někomu radit, co a jak má dělat, by měl svoji radu doplnit i uvedením možných následků jednání podle udělené rady.

Obráceně. Pokud někdo požádá jiného o radu, měl by po něm současně chtít i odpověď na otázku. Co se stane nebo co se může stát, když udělám to, co mi radíš?

Co říci závěrem.

Snad jen to, že tak jednoduché a zdánlivě jasné souvětí. A kolik vyvolá otázek a kolik se v něm skrývá možných variant.

Tak, jako v dřívějších tématech mi ani v tomto nejde ani tak o podstatu věci, jako spíše o přístup, který bychom měli při diskuzi volit.

Že nám mnou zvolený způsob komplikuje život?

Jistě. Ale to pouze v případě, že nám jde jen o to, abychom něco řekli.

Pokud nám jde o to, abychom správně vyřešili daný problém, pak nám život usnadňuje.

Pro ty, kterým se způsob mého psaní líbí, bych chtěl poděkovat za pozornost a slíbit, že opět za čtyři týdny ve stejnou hodinu se pokusím najít odpověď na otázku, kterou snad všichni známe, a která již dlouho čeká na svoje zodpovězení.