Kdo stvořil svět?

Než se budu věnovat avizovanému tématu, musím se ještě vrátit k tématu minulému. K němu je několik zajímavých diskuzních příspěvků. Nereagoval jsem na ně. Důvody jsou dva.

Jednak jde o to, že blog svým rozsahem a formou není místem, kde by se měly zveřejňovat rozsáhlejší statě. Proto v mém případě jde o to, že sděluji svoje názory na určité témata jen ve zkrácené podobě.

To znamená, že zde nemohu uvést vše, co bych chtěl a co by bylo vhodné k danému tématu uvést. A pokud bych to chtěl uvést v rámci reakce na diskuzi, bylo by to opět zkrácené a navozovalo by to jen další otázky.

Zda druhé jde o to, že jsem si při čtení diskuzních příspěvků uvědomil, že jsem dostatečným způsobem nezdůraznil jedno ze základních filozofických pravidel, ze kterých vycházím. V tomto případě jde o pravidlo přesné definice pojmů. Konkrétně jde o to, že informace, které nám někdo sděluje, je potřeba „rozpitvat“ (rozdělit) na jednotlivá slova. Po té je potřeba si uvědomit, co jednotlivá slova znamenají a to nejen jako slova samotná, ale i jako slova použitá v souvislosti s ostatními slovy použitými při sdělování toho, co je nám sdělováno.

To v případě rovnice E = mc² znamená, že začneme tím, že si ujasníme, co máme vypočítat. Při studiu příslušné literatury jsem se dočetl, že energie se vyjadřuje v elektronvoltech (eV) – S. W. Hawking - Černé díry a budoucnost vesmíru. Na termín Joule jsem si nevzpomněl. Ale při čtení diskuzního příspěvku, jsem si uvědomil, že něco takového jsem se ve škole učil. Problém je však v tom, že hodnota Joule se používá pro označení množství práce. Na toto téma však psát nechci. Chci názorně ukázat, jaké myšlenkové postupy připadají v úvahu, když se budeme zamýšlet nad rovnicí E = mc².

Když si danou rovnici rozeberu na jednotlivé části, tak mi vyjde, že:

E - je výraz pro energii. Hodnotu, kterou v tomto případě představuje, neznáme. Tu máme vypočítat.

m – je výraz, který fyzikové používají jako znak pro obecný pojem hmota. V tomto případě jde tedy o vyjádření obecného poznatku, že jde o hmotu. Protože však tento symbol při matematických výpočtech použít nelze, musíme provést konkretizaci a říci si, že místo výrazu m použijeme množství hmoty, se kterým budeme moci počítat. Obecný pojem hmota musíme konkretizovat tak, že řekneme, že pro potřeby výpočtu použijeme množství hmoty o hmotnosti např. 1 g.

c² – c je symbol, který používají fyzikové k vyjádření rychlosti světla. O ní víme, že rychlost světla je 300 000 km/s. My z uvažované rovnice víme, že musíme použít druhou mocninu této hodnoty.

Po uvědomění si uvedených skutečností a dosazení výrazů, které při výpočtu použijeme, dostaneme rovnici E = 1 g x (300 000 km/1 s)². Protože se symboly nevyjadřujícími konkrétní číslice v rovnici počítat nedokážeme, můžeme je z rovnice vypustit. Dostaneme rovnici v podobě E = 1 x (300000/1)². Další krok, který musíme udělat je vypočítat druhou mocninu rychlosti světla. Tu vypočítáme tak, že jednotlivé hodnoty vynásobíme těmi samými hodnotami. Výpočet bude vypadat takto: pokud jde o vzdálenost - 300 000 x 300 000 = 90 000 000 000. A pokud půjde o čas, pak výpočet bude vypadat takto – 1 x 1 = 1.

Když takto zjištěné výsledky dosadíme do naší původní rovnice, pak dostaneme číselnou podobu dané rovnice, která bude mít podobu – E = 1 x 90 000 000 000/1. Když uvedená čísla doplníme o symboly označující příslušnou fyzikální veličinu, se kterou pracujeme, pak bude rovnice vypadat následovně - E = 1 g x 90 000 000 000 km/1 s. V dalším kroku můžeme vynásobit množství hmoty druhou mocninou rychlosti světla a dostaneme výsledek – 1 g x 90 000 000 000 = 90 000 000 000. Číselně to sedí. Problém je v tom, jak do tohoto vzorečku dostat symboly pro použité fyzikální veličiny.

Co mám na mysli? Když počítáme rychlost, pak vycházíme ze vzdálenosti a času – vyjádřením vznikne symbol km/s. Jak v případě výše uvedené rovnice do ní umístíme symboly vyjadřující použité fyzikální hodnoty tak, aby jejich umístění dávalo smysl? Bude výsledek uvedené rovnice vypadat např. takto – E = 90 000 000 000 g km/s?

Další problém spočívá v tom, že naprosto stejného matematického výsledku dostaneme i v případě, že použijeme jiné množství hmoty. I když použijeme hmotu o hmotnosti 1 kg nebo 1 tuny, vždy nám vyjde číselně naprosto stejný výsledek – tedy 90 000 000 000 kg(t) km/s. Jediné, co se v těchto případech změní, bude, že místo symbolu vyjadřujícímu hmotnost o velikosti gramu, budeme muset do stejného výsledku umístit symbol vyjadřující hmotnost o velikosti kilogramu resp. tuny.

A aby to nebylo všechno, pak máme ještě jeden problém. Místo hmoty o hmotnosti 1 g použijme hmotu o hmotnosti 5 g (pěti gramů). Pak se nám číselná hodnota změní. Výsledek výpočtu rovnice bude 450 000 000 000. Jen opět nebudeme vědět čeho. Je v tomto případě možné použít výsledek výpočtu v podobě 5 E = 450 000 000 000 g km/s?

Ať je výsledná jednotka vyjadřující množství energie vypočtená podle výše uvedené rovnice jakákoliv, v žádném případě, alespoň podle mne, nedostaneme hodnotu vyjádřitelnou v elektronvoltech nebo v Joulech.

Z uvedeného, opět alespoň podle mne, vyplývá, že Einstein uvedenou rovnicí nechtěl a ani nemohl vypočítat nic konkrétního. On touto rovnicí jen vyjádřil skutečnost, že ve hmotě, jako takové, stejně jako v každé její části, je množství energie, které zatím nejsme schopni vypočítat. Žádné astronomické (a tedy snad neurčitelné) hodnoty, ale hodnoty, jejichž velikost je dána podle přesným přírodních zákonů a je snad přímo úměrně závislá na hmotnosti použitého množství hmoty.

To je vše, co mohu v rámci tohoto formátu k uvedené rovnici ještě uvést.

Nyní se snad již mohu věnovat avizovanému tématu. Tím je hledání odpovědí na otázku.

Kdo stvořil svět?

Důvodem k hledání odpovědi na tuto otázku je teorie kvantové neurčitosti. Její základní myšlenkou je, že vše se nachází v jakési mlze neurčitosti stavů jednotlivých přírodních objektů. Mlha se skládá ze stavů „je“ – existuje a „není“ – neexistuje. Jinak řečeno. Jde o to, že nikdo nemůže říci, zda něco je, nebo není až do určitého okamžiku. Tím okamžikem, má být pozorování. Teorie kvantové neurčitosti vychází z toho, že každý hmotný objekt je ve stavu buď je, nebo není až do doby, než dojde k pozorování daného objektu. Jen pro úplnost. Pozorovat může jak člověk, tak i jím sestrojený přístroj, např. kamera.

Uvedená teorie obsahuje hned několik zajímavých skutečností.

Především. Řešení stavu neurčitosti je prokazatelně možné jen jedním směrem. Jen směrem, ze kterého vyplyne konstatování, že daný objekt je (existuje). Ke konstatování tohoto stavu nás opravňuje skutečnost, že nějaký pozorovatel daný objekt pozoroval. Fakt, že daný (a nutno říci, že pouze předpokládaný) objekt žádný pozorovatel nepozoroval, nijak nedokazuje, že daný objekt není. Fakt, že daný objekt nikdo nepozoroval, dokazuje jen to, že daný objekt nikdo nepozoroval. To, že daný objekt neexistuje, však nedokazuje. Naopak. Sama teorie kvantové neurčitosti předpokládá, že takový objekt existovat může. Jen ho zatím nikdo nepozoroval. Pokud by totiž neexistovala možnost, že daný objekt existuje, neměla by sama teorie kvantové neurčitostí vůbec žádné opodstatnění.

Pokud jde o další problémy, pak musím říci, že ty vzniknou v okamžiku, kdy do svých úvah zapojíme další filozofická pravidla. Např. Pravidlo přesné definice pojmů a pravidlo o příčině a následku.

Dalším problémem je osoba pozorovatele. Že pozorovat může i člověkem sestrojený přístroj, na tomto nic nemění, protože aby mohl kdokoliv nebo cokoliv jakýkoliv hmotný objekt pozorovat, musí on sám, nebo ono, samo o sobě, existovat. Princip kvantové neurčitosti se totiž vztahuje na všechno (všechny hmotné objekty) – tedy i na pozorovatele ať již v podobě člověka nebo přístroje.

Podle teorie kvantové neurčitostí je i pozorovatel ve stavu je a současně i není až do doby, kdy ho někdo pozoruje. Nemusím snad zdůrazňovat, že pozorovat nemůže nikdo a ani nic, co prokazatelně neexistuje. Podle pravidla přesné definice pojmů termín „prokazatelně existuje“, v tomto případě znamená, že i pozorovatel musí být nejprve někým pozorován. Až po tomto okamžiku (po okamžiku, kdy byl sám pozorován) a tím pádem uveden do pozice – je - může pozorovat.

A protože tato skutečnost platí, podle teorie kvantové neurčitosti, i pro každého dalšího potencionálního pozorovatele, nemůžeme dospět k jinému závěru, než k tomu, ze kterého vyplyne, že teorie kvantové neurčitosti musí vycházet z jednoho „prvotního“ pozorovatele, který musí existovat a to aniž by ho kdokoliv jiný pozoroval. Jinak řečeno. I teorie kvantové neurčitosti musí vycházet z existence někoho, jako je Bůh. Někoho kdo existuje nezávisle na čemkoliv jiném a kdo svým pozorováním stvořil svět a vše okolo nás.

Problém, který teorie kvantové neurčitosti rovněž neřeší, je otázka: Kdo nebo co, rozhodne o tom, co máme na daném místě pozorovat? Teorie kvantové neurčitosti řeší jen otázku, zda na daném místě něco uvidíme, či zda tam neuvidíme nic. Např. v případě Schrödingerova experimentu máme v krabici vidět (pozorovat) nebo nevidět (nepozorovat) kočku. Dále pak máme pozorovat, zda je ve stavu živá nebo mrtvá.

Kdo však rozhodne o tom, zda v krabici bude předoucí kočka schoulená do klubíčka a čekající na lidské pohlazení nebo zda v krabici bude rozzuřený tygr, lačnící po lidském mase? Kdo rozhodne o tom, že když přijdeme na určité místo, uvidíme jarní louku plnou vonících květů a bzučícího hmyzu, nebo zda uvidíme lán zlátnoucího obilí, který se v žáru letního slunce lehce vlní pod vlažným vánkem. Kdo rozhodne o tom, že na tom samém místě místo výše uvedených skutečností neuvidíme zničené pole rozryté pásy tanků. Pole plné zničené vojenské techniky a plné mrtvých znetvořených těl lidí – vojáků?

A to není vše, co teorie kvantové neurčitosti neřeší. Abychom zjistili, co dalšího teorie kvantové neurčitosti neřeší, musíme použít pravidlo přesné definice pojmů. To nám říká, že se musíme zabývat tím, co znamená termín „pozorovat“. Pozorovat, v případě člověka, znamená vidět. Pokud se v zájmu přesné definice pojmů zeptáme na to, co nám umožňuje vidět, pak zjistíme, že tuto činnost nám umožňuje oko. Oko, to je jeden ze smyslových orgánů, s jehož pomocí poznáváme své okolí. V tuto chvíli jsme narazili na termín „smyslové orgány“. Protože jde o obecný pojem (pojem zahrnující více konkrétních smyslů), musíme se ptát na to, jaké další smysly při poznávání objektivní reality používáme? S hledáním odpovědi na tuto otázku, se nemůžeme obrátit na teorii kvantové neurčitosti. Důvodem je skutečnost, že ona řeší jen otázku jednoho jediného lidského smyslu – řeší otázku zraku, jako jediného zdroje, který člověk využívá k získávání informací. Při tomto zjištění, se tedy musíme ptát na to, co ostatní smysly? Třeba čich. Pokud člověk, který není schopen pozorovat – dívat se – a to ať již proto, že má zavřené oči, nebo protože má tu smůlu a je nevidomý, ucítí vůni. V tom případě na základě filozofického vztahu příčiny a následku a v souladu se svojí zkušeností dospěje k závěru, že pokud cítí následek - vůni růží, musí existovat příčina, která mu umožní vůni růží cítit. Tou příčinou musí být buď růže sama, nebo člověkem uměle vytvořená sloučenina, která produkuje vůni růží. I v tomto případě tedy musí dojít k vyřešení neurčitosti daných objektů ve prospěch stavu – dané objekty (růže nebo člověkem vytvořená chemikálie) existují. I vůni můžeme vnímat jen díky tomu, že nám do našeho čichového orgánu doputují částice hmoty, které byly vyslány např. květinou, a jejichž vlastností je, že nesou právě takovou vůni, jakou nesou.

A jak je to s hmatem? I člověk, který nevidí (a je jedno z jakého důvodu) nahmatá určitý předmět. V důsledku této příčiny je schopen v souladu se svojí zkušeností poznat, o jaký předmět jde. I v tomto případě musí tedy dojít k vyřešení teorií kvantové neurčitosti předpokládaného neurčitého stavu dané věci ve prospěch výsledku – daná věc je.

Naprosto stejná situace je i v případě sluchu. I když člověk nepozoruje určitý jev přesto je schopen poznat, že jde o šumění listů, které vzniká proto, že se listy stromů chvějí v pohybu vzduchu a podle síly šumění může usuzovat na to, jak rychlý pohyb vzduchu (o jak silný vítr) jde. I v tomto případě dojde k vyřešení stavu neurčitosti v případě otázky, zda jsou nebo ne stromy, na nich listy, které šumí, stejně jako dojde k vyřešení neurčitosti ve vztahu ke všem hmotným projevům, ze kterých se skládá vzduch. Vždy musí být stav neurčitosti vyřešen do podoby dané hmotné objekty (stromy, listy a vzduch) existují.

A to nejlepší na konec.

Možnost, kterou vytvořila teoretická fyzika, a jejíž podstata spočívá v možnosti řešení stavu kvantové neurčitosti pozorováním, naráží na poznatky praktické fyziky. Ty říkají:

Základem veškerého pozorování je oko nebo člověkem sestrojený přístroj. Společné oběma objektům je to, že pozorování je slovní termín používaný pro účely popisu skutečnosti z praktické fyziky.

Zde přichází v úvahu filozofické pravidlo mluvící o příčině a následku. V případě pozorování jde o to, že pozorování, samo o sobě, je následek, který musí mít svoji příčinu. Příčinou v tomto případě je fyzikální proces, který způsobuje, že od objektu, který pozorujeme, k nám přichází určitá informace. Fakt, že k nám dorazí určitá informace je následek, který musí mít svojí příčinu. To znamená, že informaci musí něco do pozorujícího objektu (oka nebo kamery) donést. Nositelem této informace je světlo. Jinak řečeno. I světlo, jako vizuální efekt přírodního procesu vyzařování a putování částic hmoty, které světlo nesou – fotonů – by se mělo na základě teorie kvantové neurčitosti nacházet v neurčitém stavu a to až do doby, kdy je někdo pozoruje.

Problém je v tom, že světlo, jako takové, je nositelem určitých informací, tedy i informace o svojí existenci, a musí informace, které nese nejprve někde získat a teprve pak je donést do objektu, s jehož pomocí pozorujeme. V případě světla jde o následující časové pořadí. Nejprve musí světlo, jako takové existovat. Musí vzniknout a být vyzářeno a teprve potom může do pozorujícího objektu donést informace o tom, že jako takové existuje. V tomto okamžiku nám světlo, jako proud částic hmoty zvaných fotony, z teorie kvantové neurčitosti jednoznačně vypadá.

Světlo je však nositelem i jiných informací, než jen informace o sobě samém. Světlo je nositelem i informací o všech ostatních objektech, které jsou pozorujícím objektem pozorovány. Světlo musí nejprve vzniknout, pak musí letět prostorem. Během svého letu musí narazit na určitý hmotný objekt, od tohoto objektu se musí odrazit, dále musí zamířit směrem k pozorujícímu objektu a teprve potom může do pozorujícího objektu donést informaci o tom, že objekt, od kterého se odrazilo, skutečně existuje. Jinak řečeno. Aby mohlo světlo do pozorujícího objektu donést informaci o existujícím objektu z reálného světa, musí daný objekt z reálného světa skutečně existovat. A existovat musí dříve, než dojde k jeho pozorování.

Tím bych mohl svoje povídání o daném tématu ukončit. Uvědomil jsem si však, že v rámci poukazování na pravidla, která je potřeba dodržovat jsem zapomněl na Aristotelovo pravidlo, které lze nazvat pravidlem kladení námitek. Aristoteles toto pravidlo ve své knize O nebi, O vzniku a zániku vysvětlil tak, že pokud děláme výzkum, pak ho děláme až do té doby, dokud si můžeme klást námitky. A dodal, že ten, kdo chce výzkum provádět správně, musí získat vědomosti o všech rozdílech, protože jenom tehdy je schopen klást si správné námitky.

Co tím chci říci? Jen to, že když mi někdo něco sděluje a k tomu mne přesvědčuje, že je to tak, jak to říká a jinak to být nemůže, tak si jeho řeč rozeberu na části a uvědomím si význam jednotlivých slov. Po té si vše složím do jednoho celku a začnu si klást námitky (klást otázky). Odpovědi na ně hledám především tak, že respektuji fakt, že vše, co se okolo mne děje, je jednak následek, který má svoje příčiny v minulosti a že jde i o příčinu, která bude mít svoje následky v budoucnosti. Jinak řečeno. Vycházím z toho, že vše, co se okolo nás děje, je jen jeden nepřetržitý proces vývoje, v němž se nic neděje zcela nahodile, bez příčiny a bez následků.

Jak jsem uvedl na začátku. Tohle není formát, na kterém by se měla zveřejňovat rozsáhlejší díla. Tomu odpovídá situace okolo mých několika posledních blogů. Jsou na určité téma, ale vždy jen jaksi okrajově a bez mojí reakce na diskuzi. To není dobré. Proto tuto sérii blogů končím. A pro úplnost informace a jako prevenci toho, že bych mohl být nařčen z plagiátorství, odkazuji na zdroj mých informací k těmto blogům. Tím je kniha nazvaná Filozofie (?) na počátku 21. století.

A pokud by si snad někdo se mnou chtěl na toto téma povídat dál, pak to může zkusit na mailu [e-mail].

Co říci závěrem? Nic. Nechám na vás, čtenářích, abyste si utvořili svůj vlastní názor. Já se vám však musím omluvit se za to, že nesplním svůj slib z minula. Pravidla psaní blogu něco takového nedovolují. Nemusel jsem je ani číst. Stačilo jen trochu přemýšlet. Co se dá dělat. Nikdo není tak chytrý, aby o sobě mohl tvrdit, že ví všechno.

O co jde? Psal jsem a nepřemýšlel o ničem jiném. Tak mi nedošlo, že tento formát (blog) je určen pro to, aby se lidé podělili s ostatními o svoje postřehy, problémy, starosti, obavy atd. Zkrátka. Tento formát je určen pro to, aby si lidé povídali. Obchod a v jeho rámci ani reklama, za kterou je nutné považovat i informace o tom, kde lze to, či ono dostat, sem nepatří. Na to jsou určeny jiné formáty.

Takže se omlouvám. Slíbil jsem něco, co nemohu splnit. Je to o to vážnější, že jsem na to, při trošce přemýšlení, mohl přijít již dávno. Snad jsem byl příliš oslněn vidinou možnosti sdělit vám informace o tom, kde budete moci koupit to, co je možné, pokud mám ve svých závěrech alespoň částečně pravdu, označit za filozofickou revoluci. Je mi to líto. Ale zde to opravdu možné není.