Kdo mi vysvětlí ...?

Snažím se psát o problémech, které má naše společnost s právem. Při tom nevycházím pouze z teoretických poznatků, ale reaguji i na svoje vlastní zkušenosti s aplikací práva. Oboje dohromady pak vede k výsledkům, které na tomto místě prezentuji.

I když se snažím, abych problém řádně pochopil a následně i vysvětlil, přesto se dnes obracím na čtenáře se žádostí, aby mi vysvětlili, jakou logiku má postoj státních orgánů v tomto případě.

Mám u soudu více jak dvanáct let kauzu, která je, podle mne, naprosto jasná a jednoznačná.

Žaloval jsem bývalého společníka o úhradu dluhu uznaného co do důvodu a výše s písemným příslibem jeho zaplacení.

Důvod dluhu je uveden tak, že jde o výsledek zápočtu vzájemně uznaných pohledávek a výše je určena v korunách. Tento text je doplněn slibem úhrady takto vyčísleného dluhu.

Proti tomu strana žalovaná neuvedla nic, čím by daný důkaz zpochybnila, natož pak vyvrátila. Naopak. Na všech jednáních soudů, i v písemných dokumentech jim zasílaných, opakovaně přiznávala, že byla účastníkem sdružení.

Přesto se kauza vleče již více jak dvanáct let s tím, že zatím nejkřiklavějším příkladem „zákonnosti“ v práci našich soudů je jednání a výrok odvolacího soudu, který dospěl k závěru, že uznání dluhu je neplatné pro neurčitost výše a důvodu, že sdružení neexistovalo, pro neurčitost obsahu smlouvy. Tato rozhodnutí však nevydal jako výrok ve věci samé, protože také nikdo nepodal návrh na projednávání uvedených otázek.

Soud uvedené otázky tedy projednal o vlastní vůli, mimo nařízené ústní jednání a výrok o nich umístil do zdůvodnění vlastního výroku ve věci samé, jímž zrušil rozsudek soudu prvého stupně a věc vrátil k novému řízení.

Odvolací soud porušil více jak dvacet ustanovení zákona a celkem osm mých základních lidských práv.

Protože celá kauza byla provázena i některými pochybnými kroky mého bývalého advokáta, dospěl jsem k závěru, že takový stav není možné zdůvodnit jinak, než tím, že strana žalovaná poskytuje určitým lidem určité platby za to, že budou věc jednat v její prospěch.

Podal jsem tedy podnět příslušným vyšetřovacím orgánům k prošetření, zda nejde o korupci a byl jsem překvapen.

Bylo mi sděleno, že ohledně připomínek k mému advokátovi se mám obrátit na advokátní komoru a ohledně připomínek k práci soudců na předsedu krajského soudu.

Podal jsem stížnost na vyřízení mého podnětu a bylo mi sděleno, že podle názoru policie o korupci nejde. Žádné prošetřování podezření, jen vlastní rozhodnutí, že ke korupci nedošlo.

Kromě toho mi bylo sděleno, že i podle vyjádření předsedy krajského soudu je věc v řízení, a že mám zachovány všechny opravné prostředky, jimiž se mohu domoci nápravy. A že by, s ohledem na fakt, že kauza dosud není ukončena, došlo k nedovolenému zásahu do nezávislosti soudce.

Takže zkuste mi to vysvětlit.

1. Já si stěžuji na korupci, které se mohl dopustit můj advokát a strana žalovaná, a nelze to trestat, protože moje kauza není dosud pravomocně rozhodnuta. Jak to spolu souvisí?

2. Já si stěžuji na to, že soudce mohl přijmout úplatek, a nelze ho trestat, protože by to bylo nepřípustným zásahem do nezávislosti soudní moci. Jak souvisí trestání soudce za to, že přijal úplatek s nezávislostí jeho rozhodování?

Nezávislost soudce v rozhodování je sice správný a potřebný požadavek, ale nelze ho překrucovat až do podoby nezávislosti soudce i na zákonech. Zákony jsou přece jediné, co může a co musí práci soudce ovlivňovat.

Pokud mají zákony práci soudce opravdu ovlivňovat, pak musí také existovat reálná hrozba postihu v případě, že je respektovat nebudou.

Taková hrozba u nás neexistuje a proto je stav takový, jaký je.

Pokud soudce nerespektuje zákon, pak musí být reálně postižitelný, jinak mu povinnost řídit se zákonem nic neříká a má otevřené dveře ke korupci.

Posoudit, zda soudce zákon respektoval, či nikoliv může kdokoliv, kdo má příslušné vzdělání a nemá to s projednávanou kauzou nic společného.

Je něco jiného, když budu soudci říkat. „Musíš rozhodnout ve prospěch té, či oné strany, protože já to tak chci.“ A něco jiného je říci. „Musíš respektovat zákon, jinak budeš potrestán.“

V prvém případě jde zcela jistě o nepřípustný zásah do nezávislosti výkonu soudní moci. V druhém případě však jde jen o důrazné připomenutí, že tato společnost o sobě říká, že je o demokratickým právním státem, v němž právo je nedotknutelné, všemi respektované a jeho porušování je důsledně trestáno.

Vím. Je to naivní představa, ale v případě našeho soudnictví nejde snad ani tak o snahu získat nějaké neoprávněné výhody, jako spíše o nepochopení a překroucení podstaty.

Kromě toho.

Podle mne jde o pozůstatek starých dob, v nichž státní úředníci plnili spíše přání panovníka, než respektovali zákon. Proto hlavním kritériem hodnocení jejich práce byla právě míra prosazování vůle panovníka, než dodržování zákona.

V té době zřejmě vznikla představa všemocného a nikým nepostižitelného státního úředníka. Představa, která přetrvává do dnes.

Problém této představy je v tom, že dnes již moc ve státě náleží lidu a má být vykonávána tak, aby lidu sloužila a to na základě zákona, v souladu se zákonem a způsobem, který zákon připouští.

To je poněkud jiná situace, než byla ta za feudalismu.

Argumentem ve prospěch netrestání soudce může být výše zmíněné. TO, že mám zachovány opravné prostředky, kterých mohu využít k docílení změny špatného rozhodnutí.

A v tom je problém. Já jsem si nestěžoval na to, že byl nastolen zákonu odporující stav. Já jsem si stěžoval na to, že někdo jednal způsobem, který je v trestním zákoníku popsán jako trestný čin.

Jako obranu proti zákonu odporujícímu stavu nastolenému zákonu odporujícím rozhodnutím mám a mohu využít opravné prostředky. Jejich využití je závislé jen a jen na mojí vlastní vůli.

Ale jak mohu potrestat lidi, kteří se chovali způsobem popsaným v trestním zákoníku jako trestný čin? To nemohu. A proto takové jednání musí trestat příslušné státní orgány.

Důvod? Jak vyplývá z výše uvedeného.

Opravné prostředky jsou určeny k tomu, aby s jejich pomocí byl odstraněn zákonu odporující stav, který byl nastolen zákonu odporujícím rozhodnutím státního orgánu.

Opravné prostředky však nejsou určeny k tomu, aby byla odstraněna společenská nebezpečnost lidského jednání, které je popsáno v trestním zákoníku jako trestný čin.

Z toho vyplývá, že pokud použiji opravný prostředek, pak na jeho základě může dojít je ke změně výroku státního orgánu, ale nemůže dojít ke smazání společenské nebezpečnosti jednání člověka, který jednal způsobem popsaným v trestním zákoníku jako trestný čin.

Nebo se v tomto případě mýlím?

Pokud bych se mýlil a použití opravného prostředku by smazávalo i společenskou nebezpečnost výše uvedeného jednání, pak by to znamenalo, že soudci a státní úředníci (tedy lidé vykonávající jednotlivé složky státní moci) obecně mají právo na to, aby za svoje jednání, které je v trestním zákoně popsáno jako trestný čin, trestáni nebyli.

A takové právo všichni lidé nemají. A při tom všichni lidé jsou svobodni a rovni v důstojnosti a právech.

Takže. Vysvětlí mi někdo logiku odmítnutí trestat soudce za jednání, které je v trestním zákoníku popsáno jako trestný čin?

Osobní poznámka na závěr.

Na těchto stránkách sděluji svoje názory již více jak dva roky a to skoro pravidelně ve čtrnáctidenních intervalech. To je, alespoň pro mne, dost na to, aby mi začaly docházet nápady.

Chtěl bych poděkovat stálým čtenářům za projevenou přízeň a slíbit jim, že se budu snažit psát alespoň jednou za měsíc. Sice ve stejný den a stejnou dobu ale méně často.

Děkuji za pochopení. V. Kamaryt.