Jmenování člena vlády – přečetl jsem si Ústavu.

Jmenování člena vlády – přečetl jsem si Ústavu.

Nejsem právník profesionál. Zabývám se významem jednotlivých slov a jejich kombinací. Vycházím z toho, že člověk začal mluvit z toho důvodu, že potřeboval jiným sdělovat svoje poznatky o objektivní realitě.

Proto člověk hledal taková slova, která by nejlépe vyjadřovala to, co vnímá a co chce jiným říci. To byl podnět k tomu, abych si přečetl Ústavu s cílem pokusit se pochopit, co jednotlivé výrazy a jejich kombinace skutečně znamenají.

V ní jsem se dočetl. Po Preambuli je v Ústavě uveden nadpis její první části, který má toto znění - ZÁKLADNÍ USTANOVENÍ.

Z toho dovozuji, že jde o ustanovení základní právní normy našeho právního řádu, která stanovují základní zásady, podle nichž by měla být tato společnost budována a podle nichž by měla fungovat.

Následuje další text.

Čl. 1

(1) Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana.

Zde je obsažen popis základních zásad, na nichž má být tento stát budován a podle nichž má fungovat. To znamená, demokracie, právo a úcta k právům a svobodám člověka a občana jsou tím, co by mělo tvořit nezničitelný základ této společnosti.

Čl. 2

(1) Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní.

To chápu tak, že lid jako nositel veškeré moci je tím jediným, který může rozhodovat o tom, co a jak se bude v této společnosti dít.

Lid veškerou svoji moc vykonává prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní. Zdůrazňuji – vykonává prostřednictvím…. Nikoliv „vzdal se výkonu moci ve prospěch …“

Na to pak navazuje.

(3) Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon.

To znamená. Lidé vykonávající jednotlivé složky státní moci mohou při jejím výkonu dělat jen to, co jim zákon (vůle nositele veškeré státní moci) dovoluje a jen tak, jak jim to zákon stanoví.

Čl. 3

Součástí ústavního pořádku České republiky je Listina základních práv a svobod.

Zakotvení Listiny jako součásti ústavního pořádku této republiky je pak vyjádřením té části ustanovení čl. 1, v němž se mluví o úctě k právům a svobodám člověka a občana.

K tomu považuji za nutné uvést i následující část Listiny.

Čl. 2

(1) Stát je založen na demokratických hodnotách a nesmí se vázat ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání.

Zde je zdůrazněno právo každého občana tohoto státu na to, aby byly zachovávány jeho demokratické zásady. Zákaz vázat se na jakoukoliv ideologii znamená, že se nesmí vázat ani na ideologii vycházející z toho, že soudy jsou konečným článkem řízení státu, který může rozhodovat o čemkoliv. Tedy i o případné změně Ústavy. V tomto případě jde o ideologii, že soudy jsou konečným vykladačem zákona, která zaznívá i při snaze řešit otázku chování se prezidenta při jmenování členů vlády.

(2) Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.

Zde je pak zdůrazněno i právo každého občana na výkon státní moci způsobem stanoveným v Ústavě.

V tuto chvíli a v návaznosti na výše uvedenou otázku jmenování člena vlády je nutné najít odpověď na otázku. „Co je to výkon státní moci?“

Podle mne. Výkonem státní moci je nutné rozumět takové jednání člověka, které má přímo vliv na to, co se děje v rámci našeho státu.

Z toho pohledu je pak jmenování člena vlády jednoznačným výkonem státní moci.

Vedle toho se však objevuje termín „Ústavní zvyklosti“. Je tedy otázka, co se skrývá pod tímto termínem. Vyjdeme-li z toho, že veškeré jednání člověka, které se přímo dotýká státu a poměrů v něm, je výkonem státní moci, pak pro odpověď na otázku obsahu Ústavních zvyklostí zbývá jen taková činnost příslušného člověka, kterou lze označit jako „doprovodnou činnost“, kterou je doprovázen výkon státní moci.

To znamená. Výkonem státní moci v tomto případě je jmenování člena vlády a ústavní zvyklostí je pak způsob, jakým je příslušný člověk se svým jmenováním seznámen. Zda je mu tento fakt oznámen např. telefonem, vzkazem předaným jiným člověkem nebo zda je oznámení doprovázeno nějakými oficialitami, které takovému kroku dávají rámec důstojnosti a důležitosti.

Nyní zbývá zabývat se tím, jaká formulace byla v Ústavě použita ve vztahu ke jmenování člena vlády. Jde o tuto formulaci.

Čl. 62

Prezident republiky

a) jmenuje a odvolává předsedu a další členy vlády a přijímá jejich demisi, odvolává vládu a přijímá její demisi,

K tomu považuji za nutné dodat:

Čl. 68

(2) Předsedu vlády jmenuje prezident republiky a na jeho návrh jmenuje ostatní členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev nebo jiných úřadů.

Z tohoto ustanovení pak, podle mne, jednoznačně vyplývá, že prezident „jmenuje“, nebo v návaznosti na výše uvedená ustanovení Ústavy a Listiny vztahující se ke způsobu výkonu státní moci, „musí“ jmenovat členem vlády toho, koho mu navrhne předseda vlády. „Musí“ z toho důvodu, že státní moc lze vykonávat jen tak, jak to zákon dovoluje nebo nařizuje. V tomto případě, alespoň podle mne, zákon jednoznačně říká, že prezident jmenuje. Jakékoliv jiné řešení je nutné považovat za porušení Ústavy, Listiny a tím i demokratické podstaty tohoto státu. Demokratické podstaty tohoto státu z toho důvodu, že demokracie je spojena s lidem a prosazováním jeho vůle. I když je vůle lidu prosazována prostřednictvím příslušných státních orgánů přesto je nerespektování rozhodnutí jakéhokoliv orgánu vykonávajícímu jakoukoliv složku státní moci, nutné považovat za nerespektování vůle lidu. Tedy za nerespektování vůle toho, kdo je nositelem veškeré moci v tomto státě. A nerespektovat vůli nositele veškeré moci, to porušením demokracie, alespoň podle mne, skutečně je.

K tomu pak považuji za nutné odkázat na ust. Ústavy.

Čl. 65

(2) Senát může se souhlasem Poslanecké sněmovny podat ústavní žalobu proti prezidentu republiky k Ústavnímu soudu, a to pro velezradu nebo pro hrubé porušení Ústavy nebo jiné součásti ústavního pořádku; velezradou se rozumí jednání prezidenta republiky směřující proti svrchovanosti a celistvosti republiky, jakož i proti jejímu demokratickému řádu. Ústavní soud může na základě ústavní žaloby Senátu rozhodnout o tom, že prezident republiky ztrácí prezidentský úřad a způsobilost jej znovu nabýt.

Z tohoto ustanovení jednoznačně vyplývá, že cokoliv jiného (např. tzv. „kompetenční žaloba“) je při výkonu státní moci něčím, co není dovoleno. Alespoň podle mne. Ústava o kompetenční žalobě nemluví. Proto o ní nemůže být řeč, protože by ji musel podat někdo, kdo má vykonávat některou ze složek státní moci. A státní moc, jak vyplývá z výše uvedeného, je možné vykonávat jen tak, jak to zákon dovoluje nebo nařizuje. Zákon kompetenční žalobu, alespoň podle mne, nedovoluje.

Zbývá vyřešit otázku jaká je možnost řešení.

To je obsaženo výše. Nebudu se zabývat možností podat ústavní žalobu. Budu se jen zabývat tou částí výše uvedeného ustanovení Ústavy, v němž se mluví o tom, že „velezradou se rozumí jednání prezidenta republiky směřující proti svrchovanosti a celistvosti republiky, jakož i proti jejímu demokratickému řádu.“

Podle mne nerespektování Ústavy a Listiny (tedy vůle lidu vyjádřenou v zákonech té nejvyšší právní síly), jako základních právních norem zakotvujících a upravujících pravidla fungování tohoto státu, je jednání, které směřuje proti jejímu demokratickému řádu.

Zbývá ještě jedna otázka.

Ta je určena pro ty, kteří by chtěli tvrdit, že Ústavní soud je, jako ve státě jediný oprávněný vykladač práva, oprávněn podat výklad k tomuto problému. V této souvislosti považuji za nutné odkázat na návaznost na celou historii vývoje řeči. Řeč se vyvinula v důsledku potřeby člověk sdělovat jiným svoje poznatky o objektivní realitě. Proto je v ní, alespoň v češtině, tolik téměř (a to zdůrazňuji – téměř) shodných slov. Slov, jejichž jednotlivé i ty nejnepatrnější odchylky přesně vyjadřují to, co chtěl někdo někomu sdělit. Odchylky, které se, v tomto případě, snaží přesně vyjádřit rozdíly mezi jednotlivými způsoby jednání člověka.

To platí i pro oblast řeči, které se říká právo.

Z tohoto pohledu text „a na jeho návrh jmenuje ostatní členy vlády“ jednoznačně vyjadřuje fakt, že vůle lidu vyjádřená Parlamentem je, že prezident je povinen jmenovat toho, koho mu navrhne předseda vlády. Z toho vyplývá, že pokud nechce porušit Ústavu a Listinu, pak jinou možnost ani nemá.

Pro úplnost odkazuji na toto ustanovení Ústavy.

Čl. 9

(1) Ústava může být doplňována či měněna pouze ústavními zákony.

(2) Změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná.

(3) Výkladem právních norem nelze oprávnit odstranění nebo ohrožení základů demokratického státu.

Tak jsem celou záležitost pochopil já a víc k tomu nemám co dodat.

Snad jen odpovědět na otázku. Proč o tom mluvím?

Protože jde o text „prezident jmenuje“ a o to, že existují snahy vykládat ho tak, že prezident může nebo tak, že prezident není povinen.

Pokud si tyto texty napíšeme vedle sebe, pak dostaneme následující:

Prezident jmenuje… Prezident může jmenovat… Prezident není povinen jmenovat

Pokud se na tyto tři uvedené kombinace slov podíváme, musí nám být jasné, že druhá a třetí formulace jsou zcela jednoznačně jiné, než je formulace první. Druhá a třetí formulace obsahují více slov, než formulace první a přiznávají prezidentovi právo jednat jiným způsobem, než, který je dovolen v prvním případě.

Přidáme-li k tomu fakt, že první formulace je obsažena v Ústavě, pak si musíme přiznat, že druhá a třetí formulace představují změnu v textu Ústavy.

A jak vyplývá z posledního výše uvedeného ustanovení Ústavy. Doplňovat, či měnit Ústavu je možné jen ústavními zákony. Ústavní zákony jsou pak rozhodnutími Parlamentu České republiky.

Z toho vyplývá, že rozhodnutí jakéhokoliv jiného orgánu, jímž by mělo dojít ke změně obsahu Ústavy je neplatné a, jako takové, je krokem narušujícím demokracii tohoto státu.

Stejně tak je neplatný i každý výklad, v němž by kdokoliv dospěl k závěru, že prezident není povinen jmenovat člena vlády podle návrhu jejího předsedy. To říká 3. odst. čl. 9 Ústavy – viz výše.

Pro úplnost výkladu musím připomenout, že i soudy jsou „jen“ orgány vykonávající jednu ze složek státní moci. I soudy tedy mohou jen to, co jim zákon dovolí a jen tak, jak jim to zákon dovolí. To platí i pro Ústavní soud. Pro názornost i zde cituji Ústavu.

Čl. 87

(1) Ústavní soud rozhoduje

a) o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem,

b) o zrušení jiných právních předpisů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem nebo zákonem,

Není zde uvedeno vše, co Ústavní soud může. Ale i z toho, co je zde uvedeno, podle mne, jednoznačně vyplývá, že Ústavní soud může rozhodovat jen v případech, kdy se jedná o rozpor norem nižší právní síly, než je Ústava, s Ústavou. O Ústavě rozhodovat nemůže.

Proto jedinou možností, jak docílit toho, aby prezident při svém rozhodování o jmenování členů vlády nebyl vázán návrhem předsedy vlády, je podat návrh na změnu Ústavy a nechat tento návrh projednat a případně schválit Parlamentem. To je zakotveno v čl. 9, odst. 1 Ústavy. Kromě toho. Podle odst. 2 téhož čl. je i takový krok zcela nemožný. To v tom případě, že by jeho cílem měla být změna podstatných náležitostí demokratického právního státu.

Podle mne. Snaha docílit toho, aby prezident při jmenování členů vlády nebyl vázán návrhem jejího předsedy, je snahou o změnu jedné z podstatných náležitostí demokratického právního státu.

Jako jakousi doušku je možné uvést i toto.

Jedním ze základních demokratických principů je pravidlo, podle něhož je neplatná každá právní norma, která svým obsahem odporuje právní normě vyšší právní síly. A protože pod pojmem „právní norma“ se rozumí nejen celý právní předpis (zákon). Právní normou se rozumí i každé jeho jednotlivé ustanovení, které řeší některé konkrétní otázky. Proto je nutné za právní normu ve výše uvedeném smyslu považovat i ustanovení každého jednotlivého článku Ústavy a Listiny a v jejich rámci i odstavce a písmene.

Stejné pak platí i pro každé rozhodnutí kohokoliv, kdo rozhoduje v rámci výkonu státní moci. Pokud rozhodnutí prezidenta nejmenovat člena vlády budeme chápat jako výkon státní moci, je nutné toto rozhodnutí označit za neplatné, protože odporuje právní normě vyšší právní síly. Rozhodnutí prezidenta (člověka, jehož posláním je vykonávat státní moc v souladu s pravidly stanovenými orgánem moci zákonodárné) odporuje Ústavě.

Proto je nutné rozhodnutí prezidenta nejmenovat člena vlády podle návrhu předsedy vlády považovat jen za názor člověka, který funkci prezidenta vykonává. I on je člověkem a, jako takový, má právo na to, aby měl svůj vlastní názor. Jen se nesmí domnívat, že může tento svůj názor povyšovat nad zákon – nad vůli nositele státní moci (lid), vyjádřené v rozhodnutí Parlamentu. Takový krok nemůže ospravedlnit ani nejlépe míněná snaha prezidenta chránit náš stát a jeho pověst ve světě. A to ani, když mu to někdo poradí. Vždy jde o jeho rozhodnutí a on za jeho obsah a důsledky odpovídá. I pro něj platí, že neznalost zákona neomlouvá a to tím spíše, že jde o prezidenta a o Ústavu.

Je otázka, kdo má nést odpovědnost za případné nežádoucí chování se určitého člověka jednajícího jménem tohoto státu. Státu = lidu. V tomto případě člena vlády. Samozřejmě především onen člověk. Pak ti, co ho do státní funkce prosazovali a stejně tak i ten, kdo ho do příslušné státní funkce navrhl.

Tak jsem příslušné části Ústavy pochopil. Je to správně?