Einsteinova teorie relativity a Zénónovy paradoxy.

Před 16 lety – konkrétně 28. 12. 2009 – jsem na tomto blogu napsal úvahu nazvanou „Teorie relativity - silvestrovský vtípek, nebo solidní vědecký poznatek. Uvedený blog jsem doplnil o dva dny později o další úvahy na dané téma.

Nešlo o nic vážného. Na to jsem měl velmi málo vědomostí o jejím obsahu. Takže ani z jedné části nebylo možné odvodit žádné konkrétní závěry. Snad až na jeden. Tím bylo, že jde o spornou problematiku.

Dnes si již dovolím konstatovat, že teorie relativity je sice vážně míněný, ale přesto silvestrovský, vtípek. Je to něco, co lidstvo zná již z dob antického Řecka. Konkrétně mám na mysli paradoxy Zénóna z Eleje.

Je tedy otázka. Co spojuje teorii relativity a paradoxy?

Společné mají to, že v obou případech jde o soubory názorů určitých konkrétních lidí - Einsteina a Zénóna z Eleje. O názory, jejichž pomocí byly zdůvodněny některé konkrétní, v přírodě se vyskytující, situace. Jde o názory, které sice vypadají věrohodně (správně), ale přesto odporují zdravému rozumu (logice, pozorování a dalším filozofií daným požadavkům).

Odlišuje je několik skutečností.

Především jde o čas. Zénón z Eleje žil někdy v letech 490 až 430 př. n. l. Einstein žil v letech 1879 – 1955. Dělí je tedy zhruba 2 400 let.

Dělí je i fakt, že o Zénónovi se můžeme domnívat, že on o svých chybných zdůvodněních věděl a byl schopen předložené problémy zdůvodnit správně. Einstein byl o správnosti svých sporných zdůvodněních a s nimi spojených závěrů, skálopevně přesvědčen.

Rozděluje je i to, že zatímco Zénóvy paradoxy nikdo nebral vážně, k Einsteinově teorii relativity se přistupuje jako ke správným závěrům a odvozují se z nich dalekosáhlé důsledky ve vztahu k objektivní realitě. A to i přes to, že pokud mne paměť neklame, o správnosti teorie relativity pochyboval i sám S. W. Hawking. On měl, pokud mne paměť neklame, na závěr pořadu věnovanému jeho osobě, který Česká televize vysílala pod názvem „Teorie všeho“, konstatovat, že za vyvrácení teorie relativity by měla být udělena Nobelova cena. A když již o Nobelově ceně hovořím, je zajímavé i to, že Einstein za teorii relativity Nobelovu cenu neobdržel. I to by měl být jistý důkaz o tom, že s ní není něco v pořádku.

Je tedy otázka. Proč se o vyvrácení teorie relativity nikdo nepokouší? Ba naopak. Že i přes uvedené náznaky pochybností o ní, jsou s teorií relativity spojovány její dopady na fungování přírody.

Zdůvodněním může být přístup, který má původ rovněž v antickém Řecku. V něm totiž vznikla představa, podle níž se do konkrétního vědeckého oboru nemají vměšovat lidé, kteří v něm nemají příslušné vzdělání. Domnívám se, že to byli pythagorejci, kteří začali tuto teorii prosazovat. Uvedené názory se šířily a postupně i prosazovaly nejen v matematice, ale i v dalších oborech lidského konání. Důkazem toho je i Hawkingův názor. Podle něho se filozofové do teoretické fyziky nemohou plést, protože nestačí sledovat nejnovější trendy v tomto oboru. A pro doplnění. Na adresu filozofie pak připojil poznámku, že podle Ludwiga Wittgensteina nezbývá filozofii než zabývat se rozborem jazyka. K tomu ještě dodal, že to má být ústup od stoletých tradic filozofie od Aristotela až po Kanta.

Hawkingovu názoru pak odpovídá i Individualismus a pocit výjimečnosti ve vztahu k danému oboru lidského konání. Ten je velmi silnou součástí celé současné společnosti a netýká se jen teoretické fyziky.

Kam až může prosazování přístupu obsažnému ve výše uvedeném Hawkingově vyjádření dospět, dokazuje i teorie relativity.

Pro ní je snad charakteristické vyjádření Charlieho Chaplina, který měl, pokud mne opět paměť neklame, Einsteinovi, při jejich setkání v Americe, říci, že se na něj (Chaplina) chodí dívat lidé, protože mu všichni rozumí, zatímco na Einsteina se chodí dívat, protože mu nikdo nerozumí.

Nemá cenu dále polemizovat o tom, co bylo, či nebylo v souvislosti s teorií relativity a jejím autorem řečeno.

Jisté je jedno. Teoretická fyzika, fyzika (možno říci praktická) a ani matematika, která je velmi významnou metodou práce v teoretické fyzice, nemohou na chyby v teorii relativity přijít. Důvodem je skutečnost, která je obsažena ve výše uvedeném přístupu k možnosti filozofie zasahovat do těchto oborů vyjádřená ve zmíněném výroku S. W. Hawkinga.

Vyvrcholením přístupu teoretických fyziků k filozofii je pak názor, podle něhož závěry teoretické fyziky jsou správné, i když odporují zdravému rozumu. V tomto smyslu se vyjádřil i Greene. Ve své podstatě jde o názor, podle něhož teoretická fyzika může zasahovat i do filozofie a tvrdit, že to, co filozofie říká, není pravda. Že pravda je to, co tvrdí teoretická fyzika.

Teoretická fyzika je podle uvedeného názoru natolik pyšná, že si dovoluje tvrdit, že poznatky, které lidstvo za celou dobou svého bytí na této planetě o přírodě získalo a nesčetněkrát v praxi ověřilo, jsou špatné. Že správné je to, co ona sama říká.

Jen pro úplnost. Zdravý rozum je soubor všech vědomostí lidstva získaných za celou dobu jeho existence na této planetě a nesčetněkrát v praxi ověřených a i nadále ověřovaných. A teoretická fyzika si dovoluje tvrdit, že takové poznatky jsou špatné. Že správné jsou jen ty, které ona předkládá a to i přes to, že některé z nich nemá praxí prověřené. Viz např. případ tzv. Schrödingerovy kočky.

Když se filozofie na počátku 21. století o zmíněném názoru teoretické fyziky dozvěděla, poněkud ji nadzvedl. Jak si může teoretická fyzika, s jejím názorem na filozofii, dovolit zasahovat do filozofie? A nejen to. Jak si může dovolit povyšovat se nad ní? To je možné označit přímo za nehoráznost.

Na to si filozofie položila otázku. Jaký rozum může tvrdit, že zdravý rozum nemá rozum?

Odpověď ji přivedla k závěru, že je nutné s takovým přístupem k filozofii (ba přímo pohrdáním s ní) něco udělat. Proto se rozhodla učinit kroky, které její prestiž zvýší a pomohou jí dostat se na místo, které jí v systému věd skutečně přísluší. Po desetiletích, nebo snad lépe po staletích přehlížení, ponižování, pohrdání, výsměchu a povyšování se nad ní se filozofie rozhodla s tímto stavem a postoji ostatních k ní, něco udělat. Rozhodla se pro něco, co je možné nazvat filozofickou revolucí.

Pro začátek na to šla pozvolna. Nejprve se chtěla zabývat obecně známými problémy. Problémy, které jsou staré a nejsou spojovány s žádným vědeckým oborem. Proto začala s hledáním odpovědi na otázku. Co bylo dříve - slepice nebo vejce? Přidala k tomu i řešení Zénonových paradoxů. Doplnila to příslušným vysvětlením a dalšími příklady a vše v loňském roce předložila veřejnosti k posouzení.

Jako další krok filozofie připravuje rozbor teorie relativity. A pokud vše půjde bez problémů a podle očekávání, lze předpokládat, že svůj názor na tento soubor názorů předloží veřejnosti k posouzení někdy v průběhu druhého čtvrtletí příštího roku. Výsledek rozboru je uveden výše.

A na závěr tohoto blogu.

Z čeho může filozofie odvozovat svoje právo zasahovat do teoretické fyziky a jiných vědních oborů?

Odpověď je obsažena výše. Protože jí nezbývá, než zabývat se rozborem jazyka. Jedním z významů, který je termínu „jazyk“ přiznáván, je termín, „řeč“. Jinak řečeno. Má-li se filozofie zabývat rozborem jazyka, má se zabývat rozborem řeči.

A řeč je jediný prostředek, kterým se lidé mezi sebou dorozumívají. Je jedno, jakou formu konkrétnímu způsobu sdělování informací dají. Vždy jde o nějakou formu řeči. O řeči lze dokonce mluvit i v případě, kdy člověk „jen“ přemýšlí. Důvodem je skutečnost, že pokud jakýkoliv jedinec přemýšlí, vždy je to spojeno s představou slovního popisu objektivní reality.

Již jen z tohoto poznání jednoznačně vyplývá, že bez filozofie se neobejde nikdo, kdo chce přesně formulovat cíle svého snažení, ale ani nikdo, kdo chce jinému cokoliv sdělit takovým způsobem, aby příjemce dané informace spolehlivě věděl, o čem je řeč.

A obráceně. Pokud si někdo myslí, že se bez filozofie obejde, pak se s velkou pravděpodobností dostane do situace, že bude mít dojem, že jeho názory jsou správné, i když odporují všemu, co lidstvo dosud poznalo a v praxi nesčetněkrát ověřilo.