Co bylo dříve - slepice nebo vejce?

Je to stařičká otázka, na níž se dosud nepodařilo najít odpověď, jejíž správnost by nebylo možné vyvrátit dotazem na to, kde se vzala slepice nebo dotazem na to, kde se vzalo vejce.

Jinak řečeno.

Na odpověď, že dříve byla slepice, je možné reagovat dotazem - kde se vzala ta slepice, když nebylo vejce?

Na odpověď, že dříve bylo vejce, je možné reagovat dotazem - kde se vzalo vejce, když nebyla slepice?

Jaká je tedy správná odpověď?

Hledání odpovědi zkusme začít tím, že si za slepici a vejce dosadíme jiné dvojice.

Např. vzrostlý smrk a jeho semínko. Ryba a její jikra. Dá se, s jistou tolerancí, použít např. i kráva a její tele atd.

Chceme-li postoupit dál, můžeme obecně říci, že ať za slepici a vejce dosadíme cokoli, vždy se budeme ptát na to, zda zde byl dříve dospělý jedinec určitého druhu živé části přírody - flory nebo fauny - nebo zda zde byl dříve zárodek stejného druhu živé části přírody.

Tímto krokem jsme provedli určitou míru zobecnění výše uvedeného dotazu.

I to je jedno z filozofických pravidel práce.

Jde o pravidlo vycházející z poznání, že vše konkrétní je součástí něčeho obecného. Něčeho, co zahrnuje větší počet prvků s určitými stejnými znaky.

Postup od konkrétního k obecnému se nazývá abstrakce.

Jeho podstata spočívá v tom, že postupně vylučujeme určité znaky, které každou konkrétní část většího celku individuálně identifikují, s cílem zjistit, jaké společné znaky má daný soubor jednotlivých částí v něm obsažených.

K tomu obrácený postup vychází z toho, že vše obecné se skládá z konkrétních částí. Z prvků, které mají určité znaky, které umožní jejich identifikaci. V tomto případě mluvíme o konkretizaci.

Proces konkretizace spočívá v tom, že u každé jednotlivé části daného souboru hledáme takové prvky, které umožní danou část celku identifikovat.

O tomto způsobu filozofické práce mluvím proto, abychom si uvědomili, že hledat problémy, které trápí celek, nelze tak, že se budeme snažit řešit problémy, které trápí jednotlivé jedince daného celku.

A naopak. Pokud chceme najít způsob, jak řešit problémy, které trápí jedince daného celku, nemůžeme postupovat tak, že budeme řešit problémy, které trápí celek.

Potud zdánlivé odbočení od tématu.

Ale jak jsem uvedl.

Moje psaní není o tématech, ale o metodách práce.

Z toho vyplývá, že na řešení konkrétních otázek se snažím ukázat způsoby práce, které řešení jednotlivých konkrétních otázek usnadní, ne-li dokonce vyřeší.

Vraťme se však k původnímu tématu.

Zvolil jsem způsob, s jehož pomocí jsme se, v našem případě, dostali k určitým větším celkům.

V našem případě jsou většími celky dospělí jedinci a zárodky. Při jejich použití se již nebudeme ptát na to, zda byla dříve slepice nebo vejce.

Budeme se ptát na to, zda byly dříve dospělí jedinci schopni se dále množit, nebo zda byly dříve zárodky, z nichž se postupem doby, v procesu „dospívání“, stali dospělí jedinci.

Od toho již není daleko k poznání, že se ve své podstatě ptáme na to, jakým způsobem se na naší planetě objevily jednotlivé druhy živé přírody.

Nebo.

Jak vznikl život?

Jednotlivé druhy živé přírody se objevily buď tak, že někdo stvořil jednotlivé dospělé jedince každého druhu živé přírody, nebo tak, že docházelo k postupnému vývoji jednotlivých druhů přizpůsobováním se konkrétním podmínkám života.

Zde jsme se již dostali k řešení základní filozofické otázky.

Ta otázka zní. Co je prvotní, bytí nebo vědomí?

Jinak řečeno. To, co okolo sebe vidíme a co vnímáme, vzniklo objektivně - tedy nezávisle na jakémkoliv vědomí - nebo to vzniklo tak, že to bylo nějakým vědomím stvořeno?

Tohle je otázka, na kterou není možné najít takovou odpověď, s níž by souhlasili všichni lidé.

Pro správnou odpověď na tuto otázku musíme respektovat fakt, že existují lidé, kteří jsou přesvědčeni o tom, že vše, tedy i jednotlivé druhy živé přírody, stvořil Hospodin.

Rovněž tak musíme respektovat i fakt, že existují lidé, kteří jsou přesvědčeni o tom, že jednotlivé druhy živé přírody vznikly postupným vývojem od jednoduchých forem života až po ty nejsložitější.

Jde o dva zcela odlišné přístupy k tomu, jak vzniklo to, co okolo sebe vnímáme, v čem žijeme a co řídí náš život.

Rozebírat správnost toho, či onoho přístupu jednak v tomto případě není mým cílem a jednak na takový rozbor tento formát psaní nestačí.

Pro mne je v tomto případě rozhodující, že neexistují nevyvratitelné důkazy o tom, že Bůh není a neexistují ani nevyvratitelné důkazy o tom, že Bůh je.

Tohle poznání je pak východiskem k hledání odpovědi na otázku položenou v nadpisu tohoto blogu.

Pro ty, kteří věří v to, že Bůh stvořil veškerý život na této planetě, zní odpověď na otázku položenou v úvodu tak, že dříve byla slepice, protože když Bůh tvořil na této planetě život, stvořil dospělé jedince, kteří byly schopni se dále množit.

Z tohoto pohledu byla tedy dříve slepice a byla tu proto, že ji stvořil Bůh. Vejce k jejímu objevení se na této planetě potřeba nebylo.

Pro ty, kteří věří v to, že život vznikal postupně od nejjednodušších forem života až po ty nejsložitější, vychází odpověď z faktu, že nový, geneticky změněný, jedinec se neobjeví tak, že se již žijící tvor geneticky změní. V tomto případě dochází ke změnám živých forem tak, že se nový, geneticky změněný, jedinec objeví nejprve v zárodku.

V tomto případě probíhal vývoj pomocí dílčích genetických změn (ať nahodilých nebo systematických) od nejjednodušších živých forem ke stále složitějším, až se objevili ptáci a v jejich rámci se jeden druh začal blížit ke slepici až do té doby, než jeden pták velice podobný slepici, ale který ještě slepicí nebyl, snesl vejce a v něm byl zárodek slepice.

Z tohoto pohledu bylo tedy dříve vejce a slepice ho nesnesla, protože vejce, v němž byl zárodek slepice, snesl pták, který byl podobný slepici, ale slepicí ještě nebyl.

Zdánlivě složitou cestou jsme dospěli k naprosto stejným odpovědím, jako jsou ty na začátku.

Rozdíl je však v tom, že v tomto případě máme obě odpovědi zdůvodněny nevyvratitelným způsobem.

Z toho vyplývá, že nemá cenu se ptát na to, co bylo dříve do té doby, než definitivně nevyřešíme otázku vzniku života na Zemi.

K jejímu řešení považuji za nutné uvést, že dokut bude alespoň jeden člověk na světě věřit tomu, že Bůh existuje nebo, obráceně, dokud bude alespoň jeden člověk věřit tomu, že Bůh neexistuje, nebude výše položená otázka zodpovězena způsobem, kterému by věřili všichni lidé.

V tomto případě bych mohl blog ukončit, ale pokud jste ho dočetli až sem, pak vás mohlo napadnout, že se v tomto blogu příliš zabývám filozofií a jejími poučkami a mohlo by se vám zdát, že se věnuji něčemu, co již nemá lidem co říci. Něčemu, co se má starat o svoje otázky a neplést se jiným do jejich záležitostí.

Že nemá filozofie lidem co říci, to je zřejmě názor rozšířený ve vědeckých kruzích a mimo ně snad nikdo nepovažuje nedostatek znalosti filozofie za něco, co by mu mělo scházet.

Pravda.

Setkal jsem se s názorem, že filozofie se nemá do jiných věd plést, protože v dnešní době již nemůže stačit držet krok s jejich nejnovějšími poznatky. Proto by se prý měla filozofie, jak pravil Wittgenstein, zabývat tím, co jí zůstává - rozborem jazyka.

Problém tohoto názoru je, že odkazuje filozofii na rozbor jazyka.

Jazyk, to je, pro tento případ, zcela určitě řeč. Jazyk je tedy jednak způsob dorozumívání mezi lidmi a jednak i způsob myšlení člověka.

To jsem učinil objev. To nikdo přede mnou nevěděl.

K tomu jedna otázka.

Uvědomuje si někdo, že vědci z jiných vědních oborů do filozofie naprosto běžně zasahují a to i přes to, že v oboru filozofie nemají žádné nebo téměř žádné vzdělání?

Jak jsem na to přišel?

Každý vědec musí nejen přemýšlet o tom, co a jak bude dělat a musí přemýšlet i o tom, co při svém bádání zjistil. Navíc musí výsledky svých výzkumů sdělovat ostatním.

Z toho vyplývá, že myšlení a mluvení jsou nezbytnou součástí každého vědního oboru.

Pokud jsou součástí každého vědního oboru, pak jde, z filozofického hlediska, o obecnou část vědy, jako takové. Jde o něco, co mají všechny vědy společné.

Když existuje obecné, musí, podle filozofických pravidel, existovat i zvláštní.

Zvláštní ve vědě jsou konkrétní metody práce a znalosti poznatků získaných v jednotlivých vědních oborech. Metody, které jsou využitelné jen v konkrétním vědním oboru.

Jinak řešeno.

Každá věda se skládá ze dvou částí.

Jednou je část využívající speciální metody práce a speciální poznatky z daného vědního oboru, které jsou použitelné jen v daném vědním oboru. Jde tedy o část speciální.

Druhou je pak část obecná. Tou je způsob myšlení při práci v daném vědním oboru a způsob sdělování výsledků výzkumů daného vědního oboru.

A v této druhé, obecné, části je nutné, aby všichni, kdo se věnují konkrétním vědním oborům, s filozofy spolupracovali, protože v této části zasahují do něčeho, čemu vůbec nerozumí a o čem nemají dostatečné znalosti.

Jde tedy o stejný stav, jako když by se chtěli filozofové plést do jiných věd.

Bez spolupráce s filozofy dospějí vědci jiných vědních oborů do stadia, v němž budou jejich názory působit přinejmenším nevěrohodně.

To snad vyplynulo z mých předchozích blogů.

V nich jsem se zabýval především právem. Používání filozofických pravidel vyústilo ve stav, že jejich obsah vyzníval poněkud jinak než jak je na problémy, které jsem v nich rozebíral, nahlíženo dnes.

Z toho vyplývá, že různé věci je možné vykládat různě. O tom nás přesvědčil a přesvědčuje Zénón z Eleje.

On nám, v jeho paradoxech ukázal, jak snadné je manipulovat s člověkem, který jen poslouchá to, co mu jiní říkají a nesnaží se pochopit smysl a podstatu sdělovaného.

O pravdivosti tohoto tvrzení se vás pokusím přesvědčit v následujících příspěvcích.

Takže.

Pokud se vám moje psaní a způsoby řešení problémů líbí, chtěl bych vás pozvat k příštímu blogu, v němž se budu za použití stejných metod pokoušet vyřešit již zmíněné tzv. Zénónovy paradoxy.

Zénón z Eleje byl antický řecký filozof, který žil zhruba před dvěma tisíci čtyřmi sty lety.

On formuloval několik tzv. „paradoxů“, s nimiž si až do dnešní doby nikdo z lidí nedovedl poradit.

Jde tedy o paradoxy snad ještě starší, než je paradox řešící prioritu slepice a vejce.

Pokud jste zvědaví, jak se je pokusím řešit, dozvíte se to opět za čtyři týdny ve stejnou hodinu.

Podstatou jejich řešení je využití nápovědy, kterou k těmto paradoxům a nejen k nim, dal rovněž antický řecký filozof. Jmenoval se Platón.

I když jeho nápověda vznikla, možná jen sto let později, než paradoxy samé, přesto ji nikdo nedokázal docenit a pro řešení paradoxů využít.

To samo o sobě je důkazem „mazanosti“ a záludnosti paradoxů. Jinak řečeno.

Na odpověď, že dříve byla slepice, je možné reagovat dotazem - kde se vzala ta slepice, když nebylo vejce?

Na odpověď, že dříve bylo vejce, je možné reagovat dotazem - kde se vzalo vejce, když nebyla slepice?

Jaká je tedy správná odpověď?

Hledání odpovědi zkusme začít tím, že si za slepici a vejce dosadíme jiné dvojice.

Např. vzrostlý smrk a jeho semínko. Ryba a její jikra. Dá se, s jistou tolerancí, použít např. i kráva a její tele atd.

Chceme-li postoupit dál, můžeme obecně říci, že ať za slepici a vejce dosadíme cokoli, vždy se budeme ptát na to, zda zde byl dříve dospělý jedinec určitého druhu živé části přírody - flory nebo fauny - nebo zda zde byl dříve zárodek stejného druhu živé části přírody.

Tímto krokem jsme provedli určitou míru zobecnění výše uvedeného dotazu.

I to je jedno z filozofických pravidel práce.

Jde o pravidlo vycházející z poznání, že vše konkrétní je součástí něčeho obecného. Něčeho, co zahrnuje větší počet prvků s určitými stejnými znaky.

Postup od konkrétního k obecnému se nazývá abstrakce.

Jeho podstata spočívá v tom, že postupně vylučujeme určité znaky, které každou konkrétní část většího celku individuálně identifikují, s cílem zjistit, jaké společné znaky má daný soubor jednotlivých částí v něm obsažených.

K tomu obrácený postup vychází z toho, že vše obecné se skládá z konkrétních částí. Z prvků, které mají určité znaky, které umožní jejich identifikaci. V tomto případě mluvíme o konkretizaci.

Proces konkretizace spočívá v tom, že u každé jednotlivé části daného souboru hledáme takové prvky, které umožní danou část celku identifikovat.

O tomto způsobu filozofické práce mluvím proto, abychom si uvědomili, že hledat problémy, které trápí celek, nelze tak, že se budeme snažit řešit problémy, které trápí jednotlivé jedince daného celku.

A naopak. Pokud chceme najít způsob, jak řešit problémy, které trápí jedince daného celku, nemůžeme postupovat tak, že budeme řešit problémy, které trápí celek.

Potud zdánlivé odbočení od tématu.

Ale jak jsem uvedl.

Moje psaní není o tématech, ale o metodách práce.

Z toho vyplývá, že na řešení konkrétních otázek se snažím ukázat způsoby práce, které řešení jednotlivých konkrétních otázek usnadní, ne-li dokonce vyřeší.

Vraťme se však k původnímu tématu.

Zvolil jsem způsob, s jehož pomocí jsme se, v našem případě, dostali k určitým větším celkům.

V našem případě jsou většími celky dospělí jedinci a zárodky. Při jejich použití se již nebudeme ptát na to, zda byla dříve slepice nebo vejce.

Budeme se ptát na to, zda byly dříve dospělí jedinci schopni se dále množit, nebo zda byly dříve zárodky, z nichž se postupem doby, v procesu „dospívání“, stali dospělí jedinci.

Od toho již není daleko k poznání, že se ve své podstatě ptáme na to, jakým způsobem se na naší planetě objevily jednotlivé druhy živé přírody.

Nebo.

Jak vznikl život?

Jednotlivé druhy živé přírody se objevily buď tak, že někdo stvořil jednotlivé dospělé jedince každého druhu živé přírody, nebo tak, že docházelo k postupnému vývoji jednotlivých druhů přizpůsobováním se konkrétním podmínkám života.

Zde jsme se již dostali k řešení základní filozofické otázky.

Ta otázka zní. Co je prvotní, bytí nebo vědomí?

Jinak řečeno. To, co okolo sebe vidíme a co vnímáme, vzniklo objektivně - tedy nezávisle na jakémkoliv vědomí - nebo to vzniklo tak, že to bylo nějakým vědomím stvořeno?

Tohle je otázka, na kterou není možné najít takovou odpověď, s níž by souhlasili všichni lidé.

Pro správnou odpověď na tuto otázku musíme respektovat fakt, že existují lidé, kteří jsou přesvědčeni o tom, že vše, tedy i jednotlivé druhy živé přírody, stvořil Hospodin.

Rovněž tak musíme respektovat i fakt, že existují lidé, kteří jsou přesvědčeni o tom, že jednotlivé druhy živé přírody vznikly postupným vývojem od jednoduchých forem života až po ty nejsložitější.

Jde o dva zcela odlišné přístupy k tomu, jak vzniklo to, co okolo sebe vnímáme, v čem žijeme a co řídí náš život.

Rozebírat správnost toho, či onoho přístupu jednak v tomto případě není mým cílem a jednak na takový rozbor tento formát psaní nestačí.

Pro mne je v tomto případě rozhodující, že neexistují nevyvratitelné důkazy o tom, že Bůh není a neexistují ani nevyvratitelné důkazy o tom, že Bůh je.

Tohle poznání je pak východiskem k hledání odpovědi na otázku položenou v nadpisu tohoto blogu.

Pro ty, kteří věří v to, že Bůh stvořil veškerý život na této planetě, zní odpověď na otázku položenou v úvodu tak, že dříve byla slepice, protože když Bůh tvořil na této planetě život, stvořil dospělé jedince, kteří byly schopni se dále množit.

Z tohoto pohledu byla tedy dříve slepice a byla tu proto, že ji stvořil Bůh. Vejce k jejímu objevení se na této planetě potřeba nebylo.

Pro ty, kteří věří v to, že život vznikal postupně od nejjednodušších forem života až po ty nejsložitější, vychází odpověď z faktu, že nový, geneticky změněný, jedinec se neobjeví tak, že se již žijící tvor geneticky změní. V tomto případě dochází ke změnám živých forem tak, že se nový, geneticky změněný, jedinec objeví nejprve v zárodku.

V tomto případě probíhal vývoj pomocí dílčích genetických změn (ať nahodilých nebo systematických) od nejjednodušších živých forem ke stále složitějším, až se objevili ptáci a v jejich rámci se jeden druh začal blížit ke slepici až do té doby, než jeden pták velice podobný slepici, ale který ještě slepicí nebyl, snesl vejce a v něm byl zárodek slepice.

Z tohoto pohledu bylo tedy dříve vejce a slepice ho nesnesla, protože vejce, v němž byl zárodek slepice, snesl pták, který byl podobný slepici, ale slepicí ještě nebyl.

Zdánlivě složitou cestou jsme dospěli k naprosto stejným odpovědím, jako jsou ty na začátku.

Rozdíl je však v tom, že v tomto případě máme obě odpovědi zdůvodněny nevyvratitelným způsobem.

Z toho vyplývá, že nemá cenu se ptát na to, co bylo dříve do té doby, než definitivně nevyřešíme otázku vzniku života na Zemi.

K jejímu řešení považuji za nutné uvést, že dokut bude alespoň jeden člověk na světě věřit tomu, že Bůh existuje nebo, obráceně, dokud bude alespoň jeden člověk věřit tomu, že Bůh neexistuje, nebude výše položená otázka zodpovězena způsobem, kterému by věřili všichni lidé.

V tomto případě bych mohl blog ukončit, ale pokud jste ho dočetli až sem, pak vás mohlo napadnout, že se v tomto blogu příliš zabývám filozofií a jejími poučkami a mohlo by se vám zdát, že se věnuji něčemu, co již nemá lidem co říci. Něčemu, co se má starat o svoje otázky a neplést se jiným do jejich záležitostí.

Že nemá filozofie lidem co říci, to je zřejmě názor rozšířený ve vědeckých kruzích a mimo ně snad nikdo nepovažuje nedostatek znalosti filozofie za něco, co by mu mělo scházet.

Pravda.

Setkal jsem se s názorem, že filozofie se nemá do jiných věd plést, protože v dnešní době již nemůže stačit držet krok s jejich nejnovějšími poznatky. Proto by se prý měla filozofie, jak pravil Wittgenstein, zabývat tím, co jí zůstává - rozborem jazyka.

Problém tohoto názoru je, že odkazuje filozofii na rozbor jazyka.

Jazyk, to je, pro tento případ, zcela určitě řeč. Jazyk je tedy jednak způsob dorozumívání mezi lidmi a jednak i způsob myšlení člověka.

To jsem učinil objev. To nikdo přede mnou nevěděl.

K tomu jedna otázka.

Uvědomuje si někdo, že vědci z jiných vědních oborů do filozofie naprosto běžně zasahují a to i přes to, že v oboru filozofie nemají žádné nebo téměř žádné vzdělání?

Jak jsem na to přišel?

Každý vědec musí nejen přemýšlet o tom, co a jak bude dělat a musí přemýšlet i o tom, co při svém bádání zjistil. Navíc musí výsledky svých výzkumů sdělovat ostatním.

Z toho vyplývá, že myšlení a mluvení jsou nezbytnou součástí každého vědního oboru.

Pokud jsou součástí každého vědního oboru, pak jde, z filozofického hlediska, o obecnou část vědy, jako takové. Jde o něco, co mají všechny vědy společné.

Když existuje obecné, musí, podle filozofických pravidel, existovat i zvláštní.

Zvláštní ve vědě jsou konkrétní metody práce a znalosti poznatků získaných v jednotlivých vědních oborech. Metody, které jsou využitelné jen v konkrétním vědním oboru.

Jinak řešeno.

Každá věda se skládá ze dvou částí.

Jednou je část využívající speciální metody práce a speciální poznatky z daného vědního oboru, které jsou použitelné jen v daném vědním oboru. Jde tedy o část speciální.

Druhou je pak část obecná. Tou je způsob myšlení při práci v daném vědním oboru a způsob sdělování výsledků výzkumů daného vědního oboru.

A v této druhé, obecné, části je nutné, aby všichni, kdo se věnují konkrétním vědním oborům, s filozofy spolupracovali, protože v této části zasahují do něčeho, čemu vůbec nerozumí a o čem nemají dostatečné znalosti.

Jde tedy o stejný stav, jako když by se chtěli filozofové plést do jiných věd.

Bez spolupráce s filozofy dospějí vědci jiných vědních oborů do stadia, v němž budou jejich názory působit přinejmenším nevěrohodně.

To snad vyplynulo z mých předchozích blogů.

V nich jsem se zabýval především právem. Používání filozofických pravidel vyústilo ve stav, že jejich obsah vyzníval poněkud jinak než jak je na problémy, které jsem v nich rozebíral, nahlíženo dnes.

Z toho vyplývá, že různé věci je možné vykládat různě. O tom nás přesvědčil a přesvědčuje Zénón z Eleje.

On nám, v jeho paradoxech ukázal, jak snadné je manipulovat s člověkem, který jen poslouchá to, co mu jiní říkají a nesnaží se pochopit smysl a podstatu sdělovaného.

O pravdivosti tohoto tvrzení se vás pokusím přesvědčit v následujících příspěvcích.

Takže.

Pokud se vám moje psaní a způsoby řešení problémů líbí, chtěl bych vás pozvat k příštímu blogu, v němž se budu za použití stejných metod pokoušet vyřešit již zmíněné tzv. Zénónovy paradoxy.

Zénón z Eleje byl antický řecký filozof, který žil zhruba před dvěma tisíci čtyřmi sty lety.

On formuloval několik tzv. „paradoxů“, s nimiž si až do dnešní doby nikdo z lidí nedovedl poradit.

Jde tedy o paradoxy snad ještě starší, než je paradox řešící prioritu slepice a vejce.

Pokud jste zvědaví, jak se je pokusím řešit, dozvíte se to opět za čtyři týdny ve stejnou hodinu.

Podstatou jejich řešení je využití nápovědy, kterou k těmto paradoxům a nejen k nim, dal rovněž antický řecký filozof. Jmenoval se Platón.

I když jeho nápověda vznikla, možná jen sto let později, než paradoxy samé, přesto ji nikdo nedokázal docenit a pro řešení paradoxů využít.

To samo o sobě je důkazem „mazanosti“ a záludnosti paradoxů.