Ať žijí duchové, aneb Listina pláče.

Ať žijí duchové je jedna česká pohádka, v níž se několik set let staří duchové zjevují jenom těm, kteří v ně pevně věří a pomoci jim mohou jen tehdy, když použijí kouzlo, které mohou použít jednou za sto let.  

Listina je Listina základních práv a svobod. Ta je stará dvacet pět let, ale s uvedenými duchy má společného to, že se také zjevuje jen těm, kteří v ní pevně věří a pomoci jim může snad také jen díky tomu, že použije kouzlo, které může použít jednou za sto let.

Že to není pravda?

Před několika lety jsem se domníval, že se přestanu v tomto médiu vyjadřovat k aktuálním otázkám našeho právního řádu.

Člověk však nikdy nemá říkat „Nikdy“.

Život můj názor změnil a proto se vracím. Nevím sice na jak dlouho a jak často, ale to, co se našim zákonodárcům povedlo, to mne v klidu nenechá a musím si k tomu říci svoje.

O co jde?

Jde o zákon, podle kterého nesmějí obchody s větší prodejní plochou než 200 m čtverečních o státních svátcích prodávat. Zák. č. 223/2016 Sb.

To je další příklad toho, jak ucelené a systémové naše zákonodárství ve skutečnosti je.

Nevím, co bylo podnětem ke schválení tohoto zákona, zda to, že si zaměstnanci supermarketů  na našich zákonodárcích vymohli právo nemuset chodit o státních svátcích do práce, nebo zda to bylo něco jiného, ale to nehraje roli. Rozhodující je právě onen zákon.

Každý právník se během svého studia dozví, že máme několik skupin právních norem. Konkrétně mám na mysli skupinu právních norem dělenou podle právní síly.

Každý studen práv se učí o tom, že právní normy s největší právní silnou jsou ty normy, k jejichž přijetí je potřeba souhlasu největšího počtu členů našeho zákonodárného sboru. To jsou normy, které patří do našeho ústavního pořádku – konkrétně Ústava a Listina základních práv a svobod.

Ústava pak, jako základní právní norma upravující život v naší společnosti obsahuje zmocnění, jímž se členové našeho zákonodárného sboru zmocňují k tomu, aby vydávaly zákony. Pro jejich schválení stačí souhlas menšího počtu členů našeho zákonodárného sboru a proto jde o normy nižší právní síly.

Zákony pak mohou obsahovat zmocnění k tomu, aby jednotliví členové vlády vydávali vyhlášky, jako právní normy, které zákony rozvádějí a upřesňují. K jejich schválení pak stačí souhlas jen příslušného člena vlády. A proto mají nižší právní sílu, než zákony.

A tak bychom mohli pokračovat dál. Ale to již není nutné rozvádět.

Pro právní sílu právních norem je pak charakteristické, že právní normy vyšší právní síly (normy k jejichž schválení je nutný větší počet lidí), mají větší právní sílu, než normy s právní silou nižší.

Nižší právní síla pak znamená jednak to, že právní norma nižší právní síly může být vydána jen na základě zmocnění, které obsahuje právní norma vyšší právní síly a jednak to, že právní norma nižší právní síly nesmí být vytvořena tak, aby se svým obsahem dostávala do rozporu s obsahem právní normy vyšší právní síly.. A dále i to, že ustanovení právních norem nižší právní síly mohou být vykládána jen v souladu s obsahem norem vyšší právní síly. To říká ust. § 2, odst. 1 obč. zák.

Proč to tak podrobně rozvádím, když jde o právnickou abecedu, která je snad známá minimálně každému absolventovi právnické fakulty.

Je tomu opravdu tak?

Abychom se o tom mohli přesvědčit, je nutné provést jednu „malou“ změnu ve znění uvedeného zákona. Jde o změnu, která bude transformovat jazyk použitý v uvedené normě do jazyka, který je použit v Listině základních práv a svobod.

Výše zmíněný zákon používá text cit.: „V maloobchodě a velkoobchodě1) je zakázán prodej o těchto státních svátcích a ostatních svátcích2)“.

Zdánlivě tedy jasná a bezproblémová formulace. Jenže jen zdánlivě. Problém uvedené formulace je v tom, že Listina používá takové termíny jako „právo na ….“.

Jak je možné změnit formulaci výše uvedeného zákona tak, aby odpovídala formulaci obsažené v Listině?

Jednoduše.

Zákazem prodeje o svátcích získávají zaměstnanci příslušných prodejen právo na to, aby jim jejich zaměstnavatel nemohl ve vyjmenovaných svátcích nařídit práci.

Jinak řečeno. Stejného výsledku, jakého bylo dosaženo citovaným ustanovením, by bylo dosaženo, kdyby formulace zněla následovně: „Zaměstnanci v maloobchodě a velkoobchodě mají právo na to, aby jim zaměstnavatel nemohl nařídit práci…“.

Můžeme sice diskutovat o tom, že zaměstnanci mají více práv, ale nedovolí si je nárokovat, protože by mohli o svoji práci přijít. To je na jednu stranu pravda. Na druhou stranu je ale pravda i to, že citované ustanovení jim uvedené právo zajistilo.

Za jakou cenu?

Za cenu, že o toto právo – o právo nesmět nařídit svým zaměstnancům práci ve vyjmenovaných svátcích – přišli pracovníci obchodní inspekce, kteří musejí chodit kontrolovat, jak je zákon dodržován.

A co ostatní zaměstnanci? Zaměstnanci ve zdravotnictví, dopravě, zemědělstí, restauracích a ostatních službách atd.? Ti stejné právo nemají? Jejich zaměstnavatelé nemusí mít o vyjmenovaných svátcích zavřeno?

Kde je článek 1. Listiny, v němž se praví, že lidé jsou svobodni a rovni v důstojnosti a právech, a že základní práva jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné?

Vždyť zmíněným zákonem bylo zcizeno právo na rovnost těch zaměstnanců (lidí), jimž zaměstnavatelé práci ve svátek nařídit mohou.

To je jedna rovina.

Druhá je pak ta, že naši zákonodárci rozhodli o tom, že majitelé uvedených obchodů nesmějí se svým majetkem nakládat podle svého uvážení.

O právnických osobách, jako o vlastnících dotčených prodejen, snad nikdo diskutovat nebude, protože každá právnická osoba může existovat jen a jen proto, že o jejím vzniku rozhodl člověk nebo několik lidí, a protože každá právnická osoba je ve vlastnictví člověka nebo lidí a tito vlastníci pak buď sami nebo prostřednictvím k tomu zmocněných lidí rozhodují o tom, jak bude s jejich majetkem naloženo.

Právnické osoby jsou tedy soukromým vlastnictvím. A v tom je ten druhý problém, protože každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu a vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.

Kde jsem tenhle text sebral? Pro ty, kteří neví – jde o čl. 11, odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod.

A proč ho zmiňuji? Protože je v něm i termín „nucené omezení vlastnického práva“.

A to se výše zmíněným zákonem stalo.

Zákon zakázal vlastníkům příslušných prodejen (lidem, které tyto prodejny vlastní) jednak využít svého nemovitého majetku (prodejen) k tomu, aby v nich bylo ve vyjmenovaných svátcích nabízeno a prodáváno zboží, které je v soukromém vlastnictví majitelů v zákoně uvedených prodejen. A jednak jim zakázal aby svůj majetek (zboží v prodejnách) ve vyjmenovaných  dnech nabízeli a prodávali jiným lidem.

Jde tedy o nucené omezení vlastnického práva.

Aby bylo něco takového možné, musí být splněny podmínky uvedené v Listině.

Musí tedy jít o omezení na základě zákona. Tato podmínka splněna je.

Musí jít o veřejný zájem. Nedovedu si představit jaký veřejný zájem se chrání tím, že jsou určité prodejny zavřeny. Zde jde spíše o ochranu zájmu soukromého. O ochranu zájmu „malé“ skupiny lidí – členů naší společnosti – na tom, aby ve vyjmenovaných dnech nemuseli pracovat.

A musí být za takové nucené omezení poskytnuta náhrada.. Tu majitelé uvedených obchodů zcela jistě nedostali. Takže nebyla splněna ani tato podmínka.

Je tedy zcela evidentní, že bylo porušeno i druhé základní lidské právo – právo na nedotknutelnost soukromého vlastnictví.

A nyní již jen dodatek.

Pokud platí, že právní normy nižší právní síly nesmí být tvořeny a vykládány tak, aby odporovaly právní normě vyšší právní síly, pak je jasné, že zmiňovaný zákon svým obsahem odporuje Listině základních práv a svobod (tedy právní normě vyšší právní síly) a jako takový je tedy v praxi nepoužitelný, protože nikdo nemůže být trestán za to, že jednal v souladu se svými základními lidskými právy a to bez ohledu na to, zda jednal nebo nejednal v souladu se zákonem, který svým obsahem základní lidská práva zcizuje.

Ano zcizuje. To, že zákon upírá většině zaměstnanců právo na to, aby jim o svátcích jejich zaměstnavatelé nemohli nařídit práci, stejně jako to, že omezuje výkon vlastnického práva (práva nakládat s předmětem svého soukromého vlastnictví) v soukromém zájmu a bez nároku na úhradu, není ničím jiným, než zcizením uvedených práv.

To je podle čl. 1 Listiny nepřípustné.

Že lidé – zaměstnavatelé a lidé – soukromí vlastníci podle tohoto zákona jednali? To je jejich problém. Jednali tak zcela svobodně o vlastní vůli a dobrovolně. V žádném případě nemohou tvrdit, že k takovému kroku byli donuceni.

Nebo snad chce někdo tvrdit, že je v tomto státě možné trestat někoho, kdo jednal v souladu s svými základními lidskými (a nezcizitelnými) právy?

Našim zákonodárcům uvedené snad nedochází a proto Listina pláče a je v pozici v úvodu zmiňovaných duchů, kteří se zjevují jen těm, kteří v ně pevně věří.

Bylo by tedy již na čase, aby se našel někdo, kdo utrhne tu správnou květinu a podá jí Listině, která by pak mohla začít žít normálním lidským životem stejně, jako se to v uvedené pohádce stalo Leontýnce.

Nebo má Listina zůstat v pozici jejího otce a i nadále se zjevovat jen těm, kteří v ní neochvějně věří a pomáhat jim jen ve zcela výjimečných případech?