Prozvoň mě, hledám mobil.

Už to máme všichni, někteří i dvakrát, ne-li třikrát. Vytlačili budíky z nočních stolků, máme mrštnější palce, zbylé telefonní budky zejí prázdnotou. Bývají dobrými sluhy, taky nebezpečnými hračkami. Mobilní telefony. I to už je zašlé pojmenování... Co bude dál? Dovolte malou futuristickou vizi.

    Červen, roku 2033, 7:00

    Ranní rosa se třpytí od prvních paprsků spolehlivého slunce, mlékař zrovna dovezl mléko před dveře domu. Vrací se ke svému elektrickému vozítku naloženém bednami bílého moku. Od dveří na něj zamává žena středního věku na znamení, že mu děkuje. Žena vklouzne se skleněnými láhvemi zpět do domu, musí nachystat rodince snídani.

    „Prosím tě, prozvoň mě, nemůžu najít ten pitomý telefon“, hřímá rozespalý muž středního věku někde za dveřmi ložnice. Ona opatrně položí mléko na stůl v kuchyni, vytáhne z kapsy svého županu nokii, zvolá do ní, jako do mikrofonu, jméno svého chotě  s prosbou, ať ho vytočí, nokia se zeptá, jak to myslí a ona potvrdí nehtem na displeji  tu aktuální variantu ikonky. „Děti, ztište na chvilku, hledáme taťkův telefon,“ osloví s pohledem mířícím někam k točivým schodům ve stropu. Je ticho. Ona drží trpělivě nokii v dlani, zároveň vymaže poslední textovou zprávu od mlékaře, že dovezl mléko a čeká jak se vyvine situace s pohřešovaným telefonem. Muž někam zmizí. Ona se už věnuje přípravě snídaně. „Už ho mám, vzpomněl sem si, byl v autě, už sem málem dostal infartkt, že je pryč,“ zarámusil ve dveřích otec rodiny a sedl si k jídelnímu stolu. Položil si s úlevou svého miláčka před sebe, aby si přečetl ranní zprávy.

    Na stůl se začínají shromažďovat první potřeby na snídani,  ozývá se pípání několika kuchyňských pomocníků, upozorňující obsluhu, že skončili přípravu pokrmů a nápojů pro hladové krky.

„Pozor, prosím tě,“ požádá hospodyňka svého muže, aby udělal místo, „ děcka, snídaně!“ zvolá zase do toho stropu. Muž poslušně odloží placatý displej stranou a začne mazat dětem jejich housky, než přijdou konečně ke stolu, ať se ušetří čas. Děti zasedly ke svým porcím, obě si položí malé barevné nokie kousek od talíře. Mamka jim je posbírá a odloží stranou, stejně jako svého vtipného pomocníka a uklidní námitky dětí. Rodinka si spokojeně užívá svou snídani, začíná den, jako ten včerejší.

    Rituál se chýlí ke konci, strávníci si zalibovali nad pokrmy, z jídelního stolu mizí postupně nadobí do útrob mycího pomocníka. Rodinka se rozprchne po domě, připravit se na brzký  odjezd za povinnostma.

    Dveře garáže se tiše otevřou, stejně tiše z ní vyjede rodinný elektrický vůz, pasažéři do něj naskáčou a za krátko vozidlo zrychleným tempem mizí od domu. Děti si hrají se svýma barevnýma krabičkama, mamka čte zprávu na své nokii, že jejich dům byl centrálně uzamčen a bezpečnostní a klimatizační systém byl aktivován a že přeje hezký den. Otec - řidič se soustředí na jízdu, kontrolní displej na palubní desce nehlásí nic závažného, zanedlouho bude moci pustit volant a přečíst si konečně ze své elektronické placky zprávy. Vozidlo se blíží k auto-drive koridoru, řidič čeká na hlasový pokyn vozidla, že se může připravit na zařazení do své dráhy mezi ostatní vozidla v koridoru. Posádka  na chvilku zpozorní, vozidlo mírně zpomalí a za pár sekund zapadne do pozvolna pohybující se ho zástupu vozidel různých barev. Rodinku unáší proud moderní technologie.

    Otec začne hledat svůj kufřík, otočí se od volantu i se sedlem směrem k dětem. Děti odkloní zraky od svých barevných krabiček,  jedno z nich pozoruje okolí z okna, to starší se dá do rozhovoru s tátou.

„Můžu si půčit ten starší samsung, tati ?“ nakloní se k otci. Otec otevře svůj kufřík, v něm jsou pečlivě jako šperky ve vystlaných krabičkách zabořené tři malé a větší samsungy a nokie. Podá jednu z nich svému potomkovi se slovy, ať ho zase nezapomene v autě. Pro sebe si vytáhne svého placatého miláčka a začne do něj vyslovovat pokyny. Placka poslušně zašramotí a vyhoví svému pánovi.

„Tento týden se můžeme stavit na hřbitov, že jo?“ řekne do poloticha matka rodiny.  Manžel k ní otočí hlavu a s pokorou kývne na souhlas. Ona se pak na krátko zasní do okna, myslela zase na své rodiče; její matka by měla zrovna narozeniny, před dvaceti lety oba zabila nehoda. Narazila do nich na křižovatce velká poštovní dodávka, řidič té dodávky místo aby civěl na cestu, hrál si z mobilním telefonem. Založila později  kvůli té nehodě malou charitu, na podporu obětem podobného osudu. Raději už na to dnes nebude myslet.  Odhrnula si pramínek vlasů z obočí a zapne si malou televizi na palubní desce, projde pár kanálů a přepne raději na výběr online hudební nabídky. Najde si svého oblíbence a nasadí sluchátka, aby si ho užila jen sama. Mají ještě trochu času než dojedou k obvyklému výjezdu z koridoru, spolehá se na manžela, že uslyší hlasový pokyn, aby se začal věnovat zase řízení vozidla. Kdysi svůj výjezd přejeli, muž nevnímal, zažral se tehdy do nějaké živé reportáže na své placce. Jenom děcka se tehdy chechtala.

    Hlasový pokyn se spolehlivě ozval, upozornil ještě řidiče, ať přestane okamžitě používat mobilní telefon a přepne si jej na hands-free system. Otec tak učinil a převzal řízení vozu. Ještě si vzpomněl, že by měl zavolat kolegovi, požádal hands-free vozu, vyslovením jména kolegy, ať mu ho vytočí. Počítač bleskurychle vyhověl.

    Vozidlo se zvolna vymanilo ze zástupu vozítek a zmizelo někam směrem do města.

  Prosinec, roku 2011

  Dovolte ještě  malý nápad:  uzamykatelná krabička pro mobilní telefony při jízdě autem.

Princip by byl jednoduchý:  krabička o universální velikosti na běžné mobilné telefony na trhu, zabudovaná do palubní desky  auta nebo napojená  na cigaretový zapalovač káblem, by se automaticky, po nastartování motoru auta uzamčela, po vypnutí motoru odemknula.

Kdo by chtěl chránit svou bezpečnost a bezpečnost jiných, záleželo by na dotyčném řidiči, jestli by si svůj mobilní telefon do takové krabičky vložil. Buď by to bylo uzákoněnné nebo dobrovolné. Ale kdo by to dneska dobrovolně dělal, že ? Na silnicíci umírá kvůli nepozonosti při manipulaci s mobilními telefony určitě mnoho lidí.