Znovu a lépe

Ještě před půl rokem by na to šel  jinak.  Silou. Mysl  plnou  výrazů  o „frigidních kravách,  zamindrákovaných  feministkách, pobláznněných  nymfách …! Ale dnes?  Hlavně ne silou! Snad budou loajální, když se jejich rozvod  vměstnal do dvou  okamžiků na dělení dětí a majetku. No vlastně jen  dětí. Majetek se v těchto případech  nedělí. Dohodli se. Majetek ji nechá a děti napůl. Škoda toho domu. 

Ale co.  Postaví  si nový, lepší a hlavně menší. Přízemní, s velkou terasou. A koupí si psa. Takový pes  je  sedmkrát lepší než nějaká  nafrněná  krá…lovna, co Vám po práci  v obýváku  šňůruje mezi nohama  s trubkou od vysavače. Úvahy z hlavy mu spláchne soudkyně  verdiktem.

 „Děti  zůstávají dál v péči matky,  z důvodu  …“ Dále už neposlouchá. Teď se musí soustředit na útok. Sakra. Vždyť se dohodli. Měl si vzít taky právníka. Je zcela paralyzován a potřebuje cukr. Ano, do cukrárny na pohár. Tam ho určitě něco napadne. Do toho telefon.

„Brácha, průser, Tátu odvezlo ARO.“

„No výborně!Co ještě?“ 

„Ty zase chlastáš, debile?!“ tlaková vlna zesílená zvukovodem  mu  vyrazila  telefon z  ruky a teď  s ním žongluje před soudní budovou jak blázen. 

„Ale ne, jdu zrovna  od  soudu. Promiň.“Zklidňuje sebe i  jeho.  Přitom mu dochází  obsah přijaté informace.

„Kam ho vezou? Nebo spíše s čím? srdce?“

„Nevím, asi  … V  každým  případě buď v pohotovosti a stav se tam. Já  jsem  teď  mimo a máma tě  bude potřebovat. Ozvu se.“ Tady fakt  není  co dodat.

„Do prdele!“ A to si říkal, že už nebude mluvit sprostě. Vytáčí mámu, aby zmapoval skutečnou situaci. Ví, že brácha rád přehání. I když v tomto případě?

„No, ahoj. Co se děje?“ Začíná  nejstupidnější možnou otázkou.

„Prosím tě přijeď? Je to moc, moc vážný …“ Přes polknuté koncovky sotva rozumí.

„Do hajzlu!“ 

„Tím si prostě musí asi projít každý.“ Mluví sám k sobě, aby alespoň trochu  zkrotil ručičku tachometru a zahnal zákeřné  odkudsi vtírající se vzpomínky z dětství. Jako by se s ním  táta už loučil. Nepřemýšlí, nevzpomíná, odmítá  přijmout  jakoukoli racionální úvahu, či myšlenku. Jen se řítí ucpaným  městem do centra zoufalství  a smutku. 

 „Teď musíme držet při sobě děti.“ Působí  vyrovnaně. V telefonu to znělo hůř. 

„To bude dobré …“ Co jiného se v takových situacích dá říci?

„Bude, já vím. Nechceš se vrátit domů?“

Jak může teď myslet na tohle?

„Myslím tím napořád. Já na tenhle dům sama nestačím a ty po těch podnájmech ve čtyřiceti?“ 

„Kde leží?“ ticho

„Aha.“ Možná v tom je opravdu nějaký  smysl. Možná svým odchodem  jen  uvolníme prostor, tak jako v MHD, aby ti noví mohli popojet  dál.  

„ Myslím, že je nejvyšší čas do toho autobusu s dětmi nastoupit.“uvažuje nahlas 

„Co jsi říkal?“ ptá se nepřítomně máma, ale on pokračuje 

 Bydlení  by měl, zahrada a škola za rohem. Uvědomuje  si  jak je brutální přemítat v tomto okamžiku takhle pragmaticky, ale nic s tím nenadělá. Je to tam. Odvolá se.

„Co jsi říkal?“

„Ale nic.“ A zapálí za tátu svíčku