V zajetí chlastu - pomáhat jen prospěšným

Takhle to opravdu dál nejde! Je to cesta do pekel! To si říkám po každé opici, co končí neskutečnou únavou. Vyházím všechny nájemníky, co mne stahují a dám se na spořádaný život.

Ráno vstávám s absolutním rozhodnutím změnit tuto mizérii. Hned v kuchyni narážím na Petra. Než si stihnu připravit vyhazovací řeč, ten vůl drží v ruce JIMA BEAMA a s přátelským úsměvem mi přeje dobré ráno.

„Dej síííííí.“ To je jeho obvyklý pozdrav a přitom mi nalévá panáka.

„Tys zešílel! V sedm ráno?“ pokračuji na toaletu. Tam si alespoň promyslím, jak mu to řeknu.

Stejně nemá zaplaceno za dva měsíce a mně už fakt nebaví tady dělat charitu.

„Ty Petře, musíme to tady rozpustit.“ Vracím mu s absolutně vážným výrazem.

„Teď před vánoci?“ diví se jak prvnička a blbě se uculuje tomu hloupému vtipu. Je to herec a své umění dokonale ovládá.Tedy  přitlačím.

„Vrací se sem děti.“ hraji jeho hru s vážnou tváří.

„Ale né.“

„Ale ano. Příští měsíc jdu do střídavé péče.“ To ho rozchechtá ještě víc a kopne do sebe druhého panáka.

„Ty?“ smíchem pořád nemůže popadnout dech. Jeho hurónský smích probouzí Ottu z vedlejšího pokoje.

„Co jé sakra, tady se fakt nedá chrápat.“ Potácí se do koupelny

„Budeme stavět iglů.“ Volá na něj Petr a pořád se chechtá.

Musím vyhledat odbornou pomoc. Dr. Kautská, to bude ono. Psycholožka co mi poradí jak na ně. Na hajzly. V rychlosti se oblékám. Bez panáka, snídaně a pozdravu mizím.

Venku je mínus patnáct a navíc patnáct čísel nového sněhu. Napadá mne, jak se vlastně staví v takovém mrazu iglů. Prý to je nejstudenější prosinec za posledních čtyřicet let.

„Sakra. Jardo buď ostrej. Hned zítra vyměníš fabky a s jejíma věcma budeš obchodovat dokud ti nezaplatí.“ Dodávám si kuráž a dech mi přimrzá na brýlích.

Jdu přímo za doktorkou. Po minulé návštěvě mi řekla, že mám šanci a kdyby něco tak ať přijdu kdykoli.

„Dobrý den paní doktorko. Jsem v pěkným maléru.“ Začínám na omluvu, že jsem se neobjednal. Zakaboní se, palcem ruky mi stáhne spodní víčko, aby si prohlédla co jsem včera páchal a kolik jsem toho zase vychlastal.

„Ale mně se to zdá dobré.Včera jste nepil a kruhy pod očima jsou z únavy.“ Určuje s absolutní jistotou diagnózu.

„No právě, ale mám tam dva exoty, co mne stahují.“Vypravuji ji svou ranní příhodu s Petrem.

„No tak to je zlé! Měl by jste se těchto lidí okamžitě zbavit.“ Přitom mi ve skleničce rozpouští antabus.

„No ale jak? To je mám vyhodit do téhle zimy a vzít si je na svědomí?“ Spouštím na ní výčitku bezmocnosti jako malé dítě co se vzteká.

„Klidně.“ podává mi sklenici s lékem, jako bychom si připíjeli na zdraví. Usměji se té absurdní situaci a kopnu ho do sebe.

„Oni si poradí.“ Pokračuje s ledovým klidem jako bych byl dnes už pátý, co si přišel pro radu.

„Myslíte? A co když mi pomalují dům, vymlátí okna, nebo ho dokonce zapálí,…“ předpovídám katastrofický scénář.

„Nic neudělají! Sestři je tam ještě někdo!“ Dává mi na srozuměnou, že se mnou skončila.

Je to odměřená stará paní, co o životě už něco ví. Její forma léčby je jasná.

„Lidí je jak sraček. Chceš se uchlastat, tak se uchlastej! Alespoň bude o jednoho hajzla co trápí své děti a rodiče míň!“ To Vám řekne přímo při prvním sezení a nabídne vám panáka šestkrát destilované vodky z televizní reklamy. Vedle toho postaví rozpuštěný antabus.

 Dobrá dáma.

Vracím se domů a cestou se stavuji v železářství pro tu novou fabku.