V zajetí chlastu aneb Zpověď bezdomovce

5. kapitola – Antabus - první pokus o nápravu   Vyrážím tedy za Dr. Kubou odborníkem na chlast, protože jinak mne brácha v té černé díře nechá shnít Co jiného mi zbývá? Dům bez elektřiny se mžikem mění v černou neobyvatelnou noru. Zkuste si to, vypnout na tři dny v rodinném domě hlavní jistič. Nájemníci zdrhnou, dům vymrzne a exekutoři se začnou kolem domů točit jak smečka vlků. Dr.Kubu mi doporučil  barman ze sauny - alkoholik Eda, co už dva roky nechlastá.  (Alkoholik totiž chlastá a nebo abstinuje, jiná možnost není. Pořád je ale alkoholikem v léčení, tvrdí Dr. Kuba). Dr. Kuba  posílá všechny své ovečky až do Nového nad Metují, prý aby se to v místě bydliště nikdo nedověděl, co že to máme za trable. „No výborně!“ to vypadá fakt na slušný přístup. To, že mi potom všechno nechá napsat do karty a obvoďačka je největší drbna na obvodě chápu jako dost blbej žert. Hajzl. Pak věřte doktorům.

Tuším, že to bude takové malé vězeníčko, s mřížemi, s režimem a buzerací.

Ale co, vždyť tam jdu jen na týden na detoxikaci, abych mohl nasadit prý nějaký antabus.

Ve dveřích mne vítá celkem pěkná sestřička.

„Co Vás k nám přivádí?“ Ptá se nepřirozeným úsměvem.

To si ze mne dělá prdel?

Podávám ji doporučení od Dr.Kuby, kde je mimo jiné uvedeno, že jsem závislý na alkoholu ve stádiu tři.(Pro Vaši informaci, je to čtyř bodový systém).

Sestřička se začetla do zprávy a lehce kývá hlavou.

 „Ale osobně si myslím, že jsem ve stádiu dva!“ zahajuji svou obhajobu.

Zvedá oči a opět se usměje.

„No, podíváme se na to pane Inženýre.“

Na konci dlouhé chodby se šourají pacienti jak z  Formanova filmu. Polévá mne studený pot a točím se  k odchodu. Sestra mne ale chytá za ruku, vtahuje dovnitř.

Klap!.

A sakra, dveře bez kliky.

„To dáme do pořádku pane Inženýre.“ Říká uklidňujícím hlasem, jako když přijdete k zubaři.

„Paní primářka už Vás očekává, prosím posaďte se.“ přišupuje ke mně otáčecí židli a

mizí v labyrintu ústavu.

Mezitím mám možnost prohlédnout si tenhle můj nový „penzión“.

„Tak to bude pěknej masakr!“

Ošetřovna, dá-li se tomu tak říci, je tak z padesátých let. Taková ta žluť a vydřená barva po každodenní desinfekci. Na oknech pochopitelné mříže, na zárubních malá zrcadélka, aby i od stolu bylo vidět do celého prostoru chodby a jídelny.

Aha,….kamery tu nemají, protože by přežily maximálně jeden den. Napadá mne. Zrcadla se dají snadno vyměnit a nejsou tak drahá.

Za 20min. přichází Dr. Rybová. Představí se mi a v pěti vteřinách přelétne Kubovo doporučení.

„Tak jste se rozhodl?“ významně se mi dívá do očí.

Abych nevypadal jak idiot, přikyvuji a naprázdno polykám

„To je dobře, Alkohol by Vás jisto jistě zabil!“ Za jejími zády na stěně visí orosený reklamní plakát od Pilsner Urguell nafocený v ostrém letním slunci.

„Bože můj!“ To je hyenismus.“

„Kolik piv vypijete denně?“zní jasná otázka

„To je různé, podle nálady.Čtyři, pět, šest, sedm…..“

„I patnáct, že?“ skáče mi do řeči a je vidět, že tuhle práci již nějaký pátek dělá

„Tak to se divím, že máte jaterní testy, jaké máte“ koumá laboratorní  výsledky.

„Paní doktorko, potom je tady celý národ alkoholiků. Tohle množství pije polovina národa.“

„No právě,….. znáte jenom ty, co pijí!“

„No tak chlastají doma.“myslím si své a raději držím hubu při vzpomínce na vrchní sestru z Formanova filmu.

„Říkal jste něco?“

„Né.“

„Antabus Vám nasadím raději až zítra. Pokud by  jste se na to napil, selže Vám srdce. Myslím, že máte dost inteligence,…. pane Inženýre, že to chápete.“říká s důrazem ve slově Inženýr.

Opět civím na plakát za jejími zády a naprázdno polykám.

„To snad nemyslí vážně. Jestli takovou výzdobu budu mít i na pokoji tak potěš pánbůh.“

Seznamuje mne s režimem ústavu a vede na pokoj.

„Ing. Karel Košťál a tady Ing. Jaroslav Chvástal“ představuje mne s chlapíkem na pokoji.

„Myslím, že by jste si mohli rozumět.“ Vyberte si lůžko pane Inženýre.

Konečně mizí za dveřmi.

Natáhl jsem se a zavírám oči s přesvědčením, že v této poloze zde přečkám celý týden.

„Proč jsi tady?“ Ptá se náhle Karel.

„Áaale,… to je dlouhá historie,..“ Nic jiného mne na tak stupidní otázku nenapadá.

„Já jsem tady kvůli  dětem.“ Odpovídá si sám sobě.

„No pane jo! Ten má dost.“ Otáčím se čelem ke zdi.

„Kde se tady dá kouřit?“ptám se abych nevypadal jako úplnej magor.

„V kuřárně na konci chodby!“

Zvedám se, beru cigára a vyrážím.

Otevírám dveře na konci chodby a nevěřícně je hned zase zavírám. V prostoru 1x2m stojí  šest lidí a hulí jak o závod. Jediné odvětrání bylo, když někdo otevře.

„To se mi snad jen zdá?!“ hroutím se na lavičku u dveří v naději, že se ta plynová komora časem vyprázdní.

Nevyprázdnila!

„Tak tady to je odvykačka i na nikotin?“ popadá mne vztek. Sakra. To nemůžu vydržet. Bez chlastu snad, ale bez cigár.

Najednou vedle mne stojí Karel z  pokoje.

„To nic kamaráde,….. zvykneš si. Okolo 14-té tam nikdo nebude. Chrápou po obědě po sedativech.“

„No alespoň že tak.“ trochu se mi ulevilo.

„Co jsi udělal dětem?“navazuji na rozhovor z pokoje aby řeč nestála.

„Nechaly mne sem odvézt.“

„Říkal jsi nechaly?.... …? To dneska ještě jde?....“

„Jo!“

Nedalo mi to.

„Počkej, já myslel že tu jsou jen samí alkoholici.“

„Kde pák, schizofrenie, deprese, parkinsen,…prostě blázni a samozřejmě alkoholici.“

„Ty vole, ještě že tu jsem jen na týden.“ Letí mi hlavou útěcha

„No a proč tě sem ty tvé děti nechaly odvézt?“nedalo mi to.

„Kvůli bytu!“

„Cože?!?!“

„No ano, …..kvůli bytu. Neměly kde bydlet.

To je dnes zcela normální. Důchoďáky jsou narvaný, tak z tebe udělají blázna a mají to i    s tvým důchodem. dodává s ledovým klidem.

 Chceš o tom vyprávět? Alespoň ti uteče čas do té kouřové.“

„No proč né, co jiného se tady dá vlastně dělat než si vyprávět katastrofický historky.“

„Tak poslouchej.“ Úplně ožívá a zaujímá pozici vypravěče.