V zajetí chlastu aneb Zpověď bezdomovce - 8. kapitola "Ivan Ivanov

První nástup do zaměstnání mi tedy nevyšel a vědomí, že jsem ve spárech exekutorů mi na klidu nepřidalo. 3 měsíce z pracáku jsou v čudu, podpora sjela na neúnosné minimum a tak se vracím k původní myšlence pronájmu. Od soudu mi přišlo, že s nemovitostí nesmím nijak nakládat, ale ne ji pronajímat. Ať si mne klidně zavřou. Je to pořád ještě můj dům. Musím to pojmout, úplně jinak.Hlavně nebrat cizince, bezdomovce  a prvního co zavolá. „Vyberu od nich kauci na tři měsíce dopředu a budu mít na první splátku těm exekutorským  gaunerům!“ konejším se nahlas.  „Pokud na to nemají, tak ať si jdou na ubytovnu, sakra!“ „Ale kdo má dneska prachy?“ kladu si každý večer otázku. A najednou to přišlo. „Studenti. No jasně, studenti.! Kšeftují s marihuanou a podporují je bohatí rodiče.“ „Že mně to nenapadlo dříve!“ a jdu tu luxusní myšlenku zapít do Sauny, kde toto vnuknutí rozpracuji do detailů.

Mám výhodu, protože je začátek školního roku a študáci se sjíždějí za tituly. Vím, že katedra dává příspěvek tisíc tomu, kdo si sám sežene ubytování a neotravuje na fakultě s žádostí o kolej. Takže když mi každý zaplatí tři tisíce na hlavu, tak to mají levnější než celou kolej.

Ještě v Sauně píši na pivní účtenku inzerát  o pronájmu a ještě ten večer letím na nedalekou kolej. Ani nestačím účtenku s inzerátem připíchnout ve vestibulu kolejí na nástěnku a už mi kdosi klepe na rameno .

Student. Co student, studentík, pochopitelně s rádiovkou a krosnou.

„Vy pronajímáte pokoj?

Ano. Tři tisíce na měsíc.“ Odpovídám sebejistě, že tentokrát je opravdu z čeho vybírat. Něco mi na něm ale nesedí. Že by zase cizinec? Ne, to už tu bylo.

„A vy jste cizinec?“ jdu přímo na věc.

„Ano jsem ze ŠVÉDSKA!“ oznamuje mi s dávkou nepatřičné povýšenosti se Slovanským akcentem.

Sakra, Švédsko přece není Turecko ani Ukrajina. Prolétlo mi hlavou. Určitě ho sem posílají na studie rodiče, takže je tu legálně. Na první dojem to je sympatický a roztomilý mladý muž. Tak roztomilý, že mám sto chutí se ho zeptat jestli není náhodou gay.

„What is your name!“ zkouším ho.

„My name is Ivan Ivanovič.“ odpovídá obstojně zase s tím akcentem.

To si ze mne dělá prdel nebo co?! Ivan Ivanovič ze  Švédska. Cha, to víš že jo a já jsem Dalajláma ze Skotska.

Připíchnu poslední připíňák na inzerát a odcházím.

„Počkejte, to je nedorozumění. Já jsem opravdu ze Švédska a mává mi před očima Švédským pasem. Moji rodiče utekli ze Sebrenice v Srbsku v roce 1992, když to tam bylo zlé.Já vlastně nebyl ještě ani na světě a Česky umím dobře, protože jsem tady bydlel u tety chodil na základní školu Durychova,“ cupitá za mnou a snaží se o vysvětlení.

A proč nebydlíš dál u tety?“ ptám se za chůze.

Ticho.

 „Tak pojďte se mnou. Za podívání nic nedáte a mne to stát také nic nebude.“ Odpovídám odměřeně s vědomím, že se na právě vyvěšený inzerát ozve ještě někdo další.

Odcupital se mnou až domů a nakonec mne přesvědčil, že by to s ním mohlo opravdu jít. Švédský pas přece jen tak někdo nezfalšuje.

„Tak dobrá, ale na zkoušku. Ještě mi ukaž index a peníze předem…. jeden problém a jsi venku.“ Přecházím automaticky na tykání.

Po proběhnutí domem nadšeně prohlásil.

„Pronajmu si prosím celý dům, pokud to je možné?“ A podával mi dvacet pět tisíc.

Vytřeštil jsem na něj oči, že o tom nebyla řeč, ať mne nezkouší a že někde musím taky bydlet já.

Na konec jsme se domluvili na třech pokojích  a já byl celkem rád, protože, čím méně lidí tím méně problémů. Sice mi nebylo jasné, na co jeden člověk potřebuje tři pokoje, ale to se uvidí.

Vidělo.

V jednom pokoji si zařídil ložnici, v druhém studovnu a třetí měl jako obývák pro hosty. Přesvědčil  mne,  že na tom Švédsku asi něco je a že to bude v pohodě.

A tak se nastěhoval Ivan Ivanovič ze Švédska s příslibem, že nebude ubytovávat žádné „kámoše“.

Studoval farmacii, což jak víme, není dvakrát lehká škola a tak se celé noci drtil, rozčiloval, že to nechápe a proklínal všechny mně známé i neznámé bohy. Celkem byl ale v klidu až do období zápočtů v prvním semestru. To chodil po domě se sekerou co našel v zahradním domku, plácal se s ní tupu stranou do dlaně jak si opakoval názvy léků a když bylo nejhůř, kýval se ze strany na stranu jak Bruno z majora Zeman, mlel nesrozumitelná slova.

Dostal jsem opravdový strach a prvně v životě jsem se začal na pokoji zamykat.

S obavou, že když ho vyrazí, jako pomstu za křivdy na něm spáchané nejdřív tou sekerou rozpárá mne pak podpálí dům a odjede zpět do Švédska.

S platební morálkou byl ale v pohodě a já splatil první splátku té šílené částky. Sláva bohu, alespoň na chvíli bude klid abych se v dané situaci trochu zorientoval.