STOPAŘ - naděje i strach

V listopadu se v každém z nás probudila naděje, ale i strach. My co jsme nikdy na západě nebyli a znali ho jen z každodenních komunistických propagand jsme vedle euforie pocítili i úzkost. Obstojím? Osvědčím se? Nelžete, že ne!

My studenti jsme byli ze dne na den hrdiny. Pro většinu. Ale co ta menšina? Každý chtěl změnu. Snad i ta Apačská menšina. Nikdo netušil, do čeho jdeme. Hlavně ti starší, chtěli dožít v čem žili. Nechtěli převratné změny. S takovými jsem jezdil nejradši. Sám mám máslo na hlavě za členství v SSM. Budou ti noví kádrovat jako komouši? Třeba mne vyhodí i ze školy. 

"Kam to bude studente?" zastavil postarší chlapík v Žiguliku.

"Hradec." sedám si  s povděkem do vyhřátého auta s pozdravem díků. Už tolik nestavěli. V lidech vládla nejistota.

"Tak je to tady co?" Začíná dialog hlasem naděje. Určitá nejistota je ale cítit.

"No jo. Chvála Bohu. Už bylo na čase." konstatuji s nadhledem partyzána, co právě teď osvobodil první stavení ve Valašské vesnici.

"Ale nečekají nás lehké doby." udržuje komunikaci aby se snad i něco dozvěděl.

"To určitě ne. Vypořádat se s tím čtyřicetiletý průserem dá pěknou fušku." pozvedne obočí

"Průserem? Ale vždyť nebylo zas tak zle..."

"Pane, kdyby venku nebyla taková kosa, tak bych řekl ať mi okamžitě zastavíte. Vypadáte ale na slušného člověka. Asi vás také naverbovali pod pohrůžkou studií dětí, profesní stagnace. Nechci se hádat. Můžeme se bavit třeba o muzice?" Směruji rozhovor jinam, jelikož začalo sněžit a ven se mi opravdu nechce.

"Tak se hned nečertěte mladý muži." pokračuje konejšivě s vědomím své převahy řidiče.

"Takže straník. Slušný straník, co šel jen ve stádu." promnu si ruce abych je prohřál, než mne vyhodí. Tentokrát on.

"Asi tak." překvapivě souhlasí

"Víte, ono to zase tak jednoduché nebylo. Vzepřít se. Teď to vypadá, že každý měl volbu. Neměl. My co jsme nechtěli potíže jsme prostě podlehli bez volby." Jeho upřímná sebekritika mne připomněla, že i já jsem couvl v přihlášce na vysokou, když se mne ptali na členství v SSM. Nevím, nevím  jestli by mne přijali se slovy. -Jděte se bodnout soudruzi, právě jsem vystoupil.-

"Jasně. Dnes volbu máte. Už jste vystoupil?" Náhle mne došlo, že já před takovou volbou stát nemusím, protože SSM zaniklo samo. Určitě bych vystoupil. Chvástám se v duchu.

"Co když se to otočí? Tanky jsou ještě tady. V Rusku chaos. ..." skoro si zoufá, v jaké svízelné situaci jsme.

"Pane, vy jste plný strachu. Já také. Doufejme že nebudou kádrovat, když je postavíme mimo zákon." nabývám bojového ducha. To bude tou jeho zmínkou o tancích.

"Ti se zakázat nedají. Jsou jako plíseň, když se nevyvětrá. A kdo tady vyvětrá? Řekněte mi mladý muži. Kdo tady sakra vyvětrá?! Všichni máme máslo na hlavě. Kromě Havla, Karla Kryla a jejich pár statečných." nestačím se divit. Cítím jak se v něm probouzí zlost, že mu zkurvili život a na další změnu už nemá sílu. Pokračuje ve svém monologu.

"I kdyby je zakázali. Přelezou do jiných stran a zase to tu povedou. Po svým, ku prospěchu svému. Říkám, JAKO PLÍSEŇ ...." tluče oběma rukama do volantu až mám strach, že na tom čerstvě napadnutém kluzišti uklouzneme.

"A znáte tuhle? NARODILO SE ŠTĚNĚ, LIDÍ SE NEBÁLO ...." přehazuji výhybku na jinou notu. Jsme tu přece od toho abychom v pořádku dojeli. Zaposlouchá se a doplní

"SE SVÝM STÍNEM NA STĚNĚ, TÓ  ŠTĚNĚ ...VESELE SI HRÁLO." přidávám se. Do Hradce zpíváme jak o život.