Osvobozen od chlastu

Po návratu  z léčebny se zdá být vše úplně jiné. Nebe je nějak  jasnější ,  tráva sytější , voda v řece línější.  A to tam pobyl  jen tři dny. Dlouhé tři dny  detoxikace  za účelem  antabusové  reakce a následné adaptace.  Tak tam tomu říkají. Víte co to je?

Nic co by musel zažít znova. Dají  vám  modrou lentilku, pak nejoblíbenější chlast a  kýbl k posteli. Zkušenost  hodně  nechutná.

„Tohle budete užívat  2x týdně.“ Loučí se  s opatrovnickým úsměvem  dáma v bílém.

„Já jsem rozhodnutý jednou pro vždy paní primářko.“odpovídá  přesvědčivě  sám sobě

„Je to na Vás a víte sám, co to s Vámi udělá.“Už se neusmívá a přes obočí ji přelétne  stín obavy, jestli mu ty tři dny stačily.

„Stačilo.“ Jakoby ji četl myšlenky. Navíc,  jasně  ještě  cítí agresivní  kyselost žaludečních šťáv, prosakující  mu i kůží.

S  odhodláním, že dneškem  začíná něco nového, nastupuje do autobusu. Má jasný cíl  a ví, že je sotva v půli  cesty, ne-li na začátku. Děti na základce, rozestavěný dům , v  bance  každodenní narůst  penále, manželku pelešící se s Petrem. 

„Tati, tatínku, ty jsi se  vrátil. Mamka říkala, že jsi nás opustil.“ Vrhají  se mu do náručí dvě  cácorky hned ve dveřích

„Ale princezničky moje.Naše maminka zase žertuje. Vždyť ji znáte.“ Má co dělat, aby ho tou radostí nesestřelily z rozestavěné terasy. Ještě před týdnemí by reagoval úplně jinak

„Ať mi vleze na hrb, krá..,královna .“ Ano, tak by to jisto jistě řekl.

„Kde jsi byl tak dlouho tatí. My se tak báli. Dokonce jsme tě i hledali.“ Piští pyšně Kateřinka a Karolínka  lebedící si na druhé ruce dodává.

„Byl tady strejda Petr a ten říkal, že beztak zase někde  chlastáš.“

„Karolínko, strejda Petr je morous a vše vidí moc černě. Víš?“   Ještě před týdnem by řekl.

„Až se ten hajzl tady ukáže, tak  ho skopnu ze schodů.“ Pomalu staví děti  zpět na zem

„A kde je vlastně maminka?“ letmo nahlíží do pokojů.

„Je středa, tak asi na nehtech.“  Usuzuje  starší

„Ale kdepak. Ve středu má přece solárko.“Oponuje mladší

„Ségra, solárko  má ve čtvrtek.“

„Solárko má v pátek. Huso!“

„Já?  Já že jsem husa?“ brání se mladší a zhluboka se nadechuje k odvetě.

„Ale děti, děti! Není to jedno?“ přikrývá  dvě  rozpalující se hlavičky svými velkými dlaněmi.

Ještě před týdnem by se s chutí zapojil

„Holčičky,  panenky  moje, pojďme na pohár.“

Zahání   poslední  zbytky jejich neskrývané touhy pořádně se pohádat  kvůli  čemukoli.  Nediví  se. Vůbec  se nediví.  Vždyť  celá ta léta pokorně  naslouchaly  jejich bezpředmětným  hádanicím, strkanicím  a pranicím,  bez jediné šance osobního protestu. Od teď to bude ale jiné. Pro něho samotného je nejdůležitější, získat  zpět  jejich důvěru.

Bez nich nedokáže nic. Nic z toho, co si za ty tři dny předsevzal.  Zastavit  rostoucí  deficit v bance, dokončit dům, najít si novou ženu …

„Jó. Já si dám borůvkový.“

„Já vanilkový.“

„A já si dám namíchaný.“ Zakončí, sám udiven, jak snadné  je  zahnat  blížící se bouři nad  obzorem .