Historky ze školství – Švédská trojka

Neuvěřitelné. Včera mne Lukáš požádal jako mistra odorného výcviku o laskalvost, Že prý má přítelkyni a neví si s ní rady.

Stále na něm chce, aby to zkusili ve třech. Dlouho prý vyíbral, ale mazi spolužáky nevybral. Když tlak od přítelkyně neustával a bylo jasné, že to není jen nějaké chvilkové pohnutí mysli, hledal mezi kámoši z basketu. Ale ani tam si nedovedl představit, jak mu někdo píchá jeho lásku.

"No a tak jsem skončil u Vás pane mistr."pokračuje ve vyprávění svého trápení.

"No a co já s tím?" věci mi opravdu ještě nedochází.

"No, Vy, ....že by jste,.....jako, ..."nechává větu otevřenou.

"No to nemyslíš vážně? Luky, vždyť bych mohl být její otec."

"Pane učiteli, Šárka s tím souhlasí, Už jsem se ji ptal."prosí tak bezelstně a opravdově, že se musím štípnout, jestli se mi to nezdá.

"Luky. Ze mne si můžeš dělat prdel jen do určité míry. Máš jedinou kliku, že tohle bych jako důvod k udělení důtky u ředitele blbě obhajoval."snažím se ho zastaršit, aby toho nechal.

Pořád jsem přesvědčen, že to je od něj nemístná hra. Je to divadelník tělem i důší, to se pozná, ale takovouhle show, jsem od něj nečekal. Náhle mi dochází, že tu jeho Šárku znám.

Stávají spolu před školou a pokuřují. Pomalu mi dochází, proč mne právě oni tak okázale zdraví a pořád se uculují.

"To je ta hezká bruneta?" dávám pitomou otázku, abych nahnal čas, jak z toho ven.

"No jasně, znáte ji, každé ráno se zdravíme ..." je jak řeka k nezastavení.

"Stop! Moc silná káva po ránu, nemyslíš?" utínám ten proud.

"Proč právě já?" utočím otázkou, abych ho zahnal do defenzivy.

"Protože se Šárce líbíte a prý určitě budete mít zkušenosti." říká to tak naivně, že se dostávám do hysterie.

"Ven. Až vychladneš tak přijď a o tomhle už nechci ani slyšet." Napřahují ruku směrem ke dveřím, na znamení, že jsem skončil.

"Takovou pecku do zátylku jsem fakt nečekal pane mistr." zvedá se a rezignovaně mizí.

Padám do křesla volným pádem a mám chuť na panáka. Svévolně a zákeřně se mi začíná před očima vybavovat obraz Šárky.

"Ty debile." říkám si nahlas, abych ten přelud zahnal.

"Přece nejsi úchyl." poračuji v sebekritickém monologu, jak je mým špatným zvykem a zahledím se do zelenýho ven z okna, abych zahnal tu vzrušující představu a uklidnil se.

"To asi budeš."letí po mně odpověď ode dveří. Jak čumím do okna, nevšiml jsem si, že vstoupila kolegyně Poláčková, na kterou si už dlouho myslím a se kterou si zde, jako jedinou tykám.Normálně k nám na dílny nepřijde za celý rok a teď najednou....Sakra. Jsem rudý jak rajče, že jsem s tou představou vůbec koketoval.

"Ty mi jdeš akorát do rány, kočko." marně se snažím zakecat ten trapas, aby si opravdu snad nezačala myslet, že úchyl jsem.

"Nepovídej.Co potřebuješ?" tajuplně se usmívá, jak kdyby celý náš rozhovor s Lukášem slyšela.