Historky ze školství – docházka

Úvaha zda je dnešní mládež horší, nebo lepší než jsme byli my, mi připadá stejně ujetá jako nedoběhnutá tramvaj. Samozřejmě, že nemohou být lepší. Vždyť nejlepší jsme byli přece my. Vezměme si jen tu docházku. Žádná disciplína, zodpovědnost, natož pak pokora a to už vůbec nemluvím o úctě. Hrůza. Popíši, jak jsem se to pokusil řešit já.

Rodičovské sdružení:

„Dobrý den Pane učiteli. Já jsem Pražáková a přišla jsem se zeptat na Honzu.“ zjevila se ve dveřích jak přelud. Už jsem nikoho nečekal. Z dvaceti žáků, přišli zatím dva.

Její půvab mne na okamžik paralyzoval. Možná to bylo tím smutným pohledem. Matně si vybavuji, jak ten její Honzík vypadá.

„Doma si Vás nemůže vynachválit,...“ přeruším ji

„Ano, Honza Pražák,..“ listuji v třídní knize, abych si vybavil detaily

„Tak s ním já problémy nemám. Ten nezlobí ...“ teď pro změnu přeruší s úlevou ona mne

„To jsem ráda.“ cítím jak z ni opadavá napětí a tak se pokusím o vtip.

„On mne nezlobí, protože nechodí.“ dokončuji původní větu.

„Cože?“atmosféra úlevy je ta tam. Usedá na židli a vytahuje kapesník. Bojím se, jestli jsem to s tím vtipkováním nepřehnal. Určitě nechodí ani na teorii a od kolegů už zřejmě slyšela své.

„Opravdu, podívejte se“ nechám ji nahlédnout do třídnice, kde má za poslední měsíc jen samé N.

(NEPŘÍTOMEN)

Teď už začíná posmrkávat a mně dochází souvislosti.

„Tak hezky o Vás mluví...“

„Paní Pražáková, jsem rád, že jste se zastavila. Myslím, že vím jak na něj. Není to špatný kluk. Nastoupil s takovým nasazením, že mne to až zaskočilo.“ uklidňuji poletující emoce.

„Ale v posledním měsíci se s ním něco děje.“ plačící půvab sedící proti mně se rezignovaně zvedá. Podáním ruky se loučí.

„Děkuji pane učiteli ....“

U otevřených dveří ji ještě ulítne.

„On ho už Karel srovná.“

„Tak to ne, paní Pražáková.“ vystřelím za ni ke dveřím a vedu ji zpět ke katedře. Dochází mi, že Karel nebude asi jeho táta a jsem zásadně proti tomu, aby otčímové, přítelové a já nevím kdo ještě, rovnali něco, co není jejich.

„Promluvte s ním po dobrém a v pondělí mi ho sem pošlete. To máme praxi.

Kdyby nedorazil, zavolám. Dáte mi své číslo?“

V pondělí dorazil. S pokorou. Tuší, že se něco strhne Odučil jsem co jsem měl a na závěr si kluci vyrobili psí známky. Docela je to chytlo a i Honza se zdá klidnější. Před odchodem jsem si ho pozval do kabinetu.

„Honzo, pojď na chvilku.“ říkám jen tak mimo řečí.

Sotva za nim zaklaply dveře, přirazil jsem ho na stěnu a jak nejlépe to umím, chrlím na něj hrůzu.

„Ještě jednou uvidím tvou mámu na rodičáku plakat, tak dostaneš takovou čočku, že budeš mít od doktora omluvený celý měsíc.“ držím ho pevně u krku, že jen zasípe.

„To nemyslíte vážně pane mistr.“

„Smrtelně vážně.“ pouštím ho aby se vydýchal.

„A teď mazej. Nezajímá mne co jsi celý ten měsíc dělal, proč doma lžeš a v čem jedeš. Jsem ochotný ti tu absenci smazat. Jsi na tahu.“ vystrčím ho ze dveří a sám cítím úlevu, že to mám za sebou. Bůh ví, jak tenhle můj experiment dopadne.

Zatím chodí. U mne má za dvě a prý i v teorii se zlepšil. Snad tedy přehodnotil své priority.

A tak nám všem, co máme děti ve věku, kdy se hledají – vzkazuji!

"Choďme na rodičáky! Sakra!“