Čest poraženým

Nedá mi to, abych nezavzpomínal na pár osobních proher. Proher, které snad ani prohrami nebyly, jak se zprvu zdálo. Tak jak už to v našem raném, nevyzrálém kapitalismu bývá, i já jsem skončil v určitém období na pracáku.

Řeknu Vám, pocitově nic moc. Sedíte tam na chodbě v řadě precizně srovnaných židlí jako poškoláci, co nevypracovali domácí úkol.

„To změním.“ Říkám s odhodláním přidělené kurátorce, nebo jak se ta jejich funkce jmenuje.

„Já Vám věřím pane Inženýre.“ Reaguje sličná slečna za stolem.

Už abych byl pryč. Na chodbě potkávám Dežu, kamaráda ze školy.

„Hoj Hombre. Co tu děláš?“ haleká na mne přes celou chodbu. Blběji se zeptat nemohl.

„To samé co ty. More.“ Vtipkuji, protože vím, že on tyto nevinné narážky bere. Skloněné hlavy na židlích se náhle zvedají.

„Nemaš praci viď.“ Pookřeji, vědom si té komické situace.

„Pojd ven, něco vymyslíme.“ Rád vypadnu z té bílé budovy, které se od nepaměti říkalo Kreml.

„Hele Milo, mám kšeft.“ Otáčím oči v sloup, co to bude za romskou cipovinu.

„Ne vážně, je to čistý.“ Ubezpečuje mne  s jistotou Gádži.

„Čistý Jo? Od tebe Čistý.“ Významně ho sjedu pohledem. Dělej si  prdel z někoho jiného.

„Ne fakt, je to luxusně zaplacený. Jde o mytí výškových budov.“ Vysvětluje mi za svižné chůze směrem k zastávce. Zpozorním a zároveň znejistím.

„Teď před Vánocemi? V tomhle mrazu jo? Hele Dežo, jestli chceš půjčit na pivo, tak to řekni hned a nezdržuj.“ Pokračuji rychlou chůzí k čekajícímu hloučku u Tesca Chytá mne za rukáv.

„Milo, vidíš támhle toho borce s tím smetákem?“ Ukazuje kamsi nahoru.

Zvedám pomalu hlavu k obloze a zase k zemi. Malý chlap balancuje s patnácti metrovou trubkou plnou vody mezi davem čekající na autobus a šmrdlá zeď obchoďáku. Podívám tázavě zpátky na Dežu.

„Tak to je moje firma.“ poplácám ho po ramenou.

„Tak si to užij.“ Podupávám v rozbředlém slaném sněhu, abych zahřál mrznoucí palce u nohou.

„Milo, je za to dvacet tisíc a zítra večer jsme hotoví. Jdeme napůl. Ty víš, že já si na podrazy nehraji.“

Nikdy jsem jim nevěřil. Jsou už prostě takový. Je ale pravdou, že Deža byl vždycky trochu jiný. Nevím o jediném podrazu co by za studií spáchal. Částka, kterou právě vyslovil byla teď před vánocemi opravdu zajímavá. Nahlodávají mne pochyby a nutkání hned nezdrhnout.

„Vždyť tím stokilovým smetákem pozabíjím polovinu těch lidí tady na zastávce, až mi to spadne.“

„Neboj, to chce grif. Mám ještě jednu mašinu támhle v zadu. Tam to natrénujeme.“ Říká jako bychom si už plácli a táhne mne k parkovišti. Fakt jo. Z dodávky vysouvá další obludárium na mytí výškových budov a já už vím, že necuknu. Se zručností mechanika v BMW sešroubovává jednu dvoumetrovou trubku ke druhé a pomalu vysouvá tohle neuvěřitelné monstrum až ke střeše Tecsa. Cca 30m. Zírám, že to nemůže být zase tak těžké. Když je smeták stabilizován v té šílené poloze.

„Milo, podrž to. Já pustím vodu.“ Odběhne v zápalu směrem po hadici do interiéru. A pak to začne. Tanec. Patnácti metrový smeták plný vody mi vibruje v rukou, odskakuje od skel a stává se zcela neovladatelným.

„Drž to Milo!“slyším Dežu vybíhajícího ze strojovny obchodního domu. Pozdě.

Sto kilové monstrum se kácí mezi auta a páchá zaslouženou škodu. Sice poražený, ale zdravý, opouštím toto krátkodobé pracoviště a mizím v davu. Blb jeden. Proklínám sám sebe i toho idiota. Určitě není ani pojištěný.

A tak vím, že člověk nemá za každou cenu reagovat na první výzvu.