Čest poraženým

Od toho dopoledne jsem se ji nemohl zbavit. Byla se mnou všude. V koupelně, v marketu, v posteli. Pořád. Navíc dost často narážím na zahradě na tu její matku, jako by něco čula. 

S blížícími se vánocemi ale rtuť klesala níž a níž a já se odhodlal k sms.

„Jani, pojď do tepla.“ Na telefonát jsem si netroufl.

Přišla.

„Tak mne tu máš i s Šárkou.“ Tak nějak s omluvou, ale i vesele.

„No to je dost. Na matku se vykašli. Nic ti nemůže a třeba ji něco dojde…“ vyhrkl jsem na ni zbrkle, hledajíc jakékoliv úvítání. Přiložila mi prst ke rtům a špitla

„Vysvětlím ti to uvnitř!“ vklouzla do chodby. Pátrám pohledem po Šárce i po případné sousedce.

„Je ve škole.“

„Aha.“

„Milý můj, situace je vážná, nikoli však zoufalá.“ Začíná pokusem o bonmot u zalitého grogu.

„Jsem rád, že jsi dostala rozum.“

„Nedostala. To okolnosti. A moc děkuji za tvoji nabídku. Zítra nastupuji do špitálu a nemohu tam nechat Šárku samotnou. Bohužel to letos vyšlo takhle blbě na zimu. Jí bába tak nevadí. Já bych ji musela zabít. “ podívá se z okna do zahrady.

„A co ti vlastně je?“ nedá mi to.

„Mám problémy s krví. Každý rok, tak na tři na dva měsíce mne hospitalizují a dávají do kupy. Málo krevních destiček a tím imunita v háji. Ale to není důležité.“ Mlčím. Ona usrkává grog a náhle mění téma.

„Máš to tady hezké. Z venku to nevypadá tak velké.“ Už má zase ten prosluněný výraz, jako bychom právě plánovali společnou dovolenou. Nechci se dál hnípat v její zdravotním stavu a využívám její dobré nálady.

„Tady bude dobře. Uvidíš. Kdy se nastěhujete? Měl bych tam ještě vymalovat….“ Chytá mne budovatelská, jako před lety.

„To nespěchá. To může jít postupně. Podle potřeby. Šárka toho moc nemá a o mne se postarají tam. Nájem ti samozřejmě zaplatím.“

„To nespěchá. To může jít postupně. Podle potřeby.“

Jak řekla, tak se stalo. Šárka u mne jen přespávala a ona zmizela ve sterilních katakombách onkologického oddělení. Povolila mi přijít až za týden, kdy by prý měla být z nejhoršího venku.

      Přijdu tam a nestačím se divit. Baví celý pokoj plešatých spolubydlících, jaké že to mají hezké papírové bačkory.

„To abychom lépe hořely.“ Vysvětluje se smíchem a nasouvá se do odporných pantoflí.

„Je to tu fajn, že jo ženský?“ Nechápu, že se všechny uculují. Napíchnuté na chemošku od pěti vzhůru a oni se smějí. Nechápu

 „Až na ty ranní odběry. Ty mne teda fakt dostávají. Vydrž milý můj.“ Šourá se s šustícími papíry na nohou po podlaze k toaletě

„To je taková pořád?“ ptám se paní vedle.

„Zaplať pánbůh za ni. Vy jste manžel?“ Kývnu abychom to nepitvali.

„Tak pojď, vem tu krypl káru támhle v rohu a jedeme.“ Motám se tam jak vítr v bedně, než pochopím. Na chodbě jsme si povídali snad tři hodiny, než nás sestra zahnala zpět a mne domů.