O zmrtvýchvstání kocoura Mikeše

Moje teta našla při vyklízení přístěnku zapomenutou krabici s fotografiemi a dokumenty po pradědečkovi. Při prohlížení zažloutlých snímků a rukou psaných vzkazů na mě dolehl smutek. Některé rodinné příběhy už nerozluštíme, jsou nenávratně zapomenuty. Snadno vyblednou v paměti i příběhy nedávné. Jeden hodný zachování pro generace příští jsem proto zachytil. Odehrál se o Velikonocích A.D. MMIX. Zaznamenán dle vyprávění očitých svědků.

Mikeš dnes.

Hlavní postavy: Můj devadesátiletý dědeček, právě dlící na několikadenní návštěvě u mé tety. Plus Mikeš, oranžový dlouhosrstý kocour nadstandardních rozměrů. V té době ve věku asi 5 let. Nevlídný ke všem jiným kocourům v jeho teritoriu. Zvlášť vlídný k mému dědečkovi za nadstandardní péči, konkrétně tajné dokrmování a vytrvalé drbání. Vždy zjara několik dní nezvěstný. Jako právě toho roku, kdy ho dědeček již třetí den chodil marně volat ven.

Vedlejší postavy. Rodina mé tety, tedy strýc, několik sestřenic a bratranec. Plus babička.

Místo děje – jedna velká vesnice, z níž je do velkého města sice jen kousek, ale kde se tradice ještě zachovávají. Tedy aspoň některé.

Vše začalo na Zelený čtvrtek. Rodina včetně babičky se vypravila na velikonoční obřady do místního barokního kostelíku. Dědeček odmítl. Zůstal doma a dál na zahradě vyhlížel kocoura. Na hlavní ulici nejmladší sestřenice, v té době asi osmnáctiletá, hystericky zaječela. „Tamhle leží náš Mikeš!“ Opravdu. U kraje vozovky ležel oranžový kocour. Mrtvý. Zřejmě ho srazilo nějaké auto, když přebíhal přes cestu za kočkami. Mikeš byl s nářky přenesen do svého domova. Byl pohřben na zahrádce pod jabloní. Dědeček plakal. Stejně jako ostatní členové rodiny. Byl to ten nejsmutnější Zelený čtvrtek, jaký kdy zažili.

Velký pátek probíhal v tichu. Dědeček nemluvil vůbec. Jen občas se zvedl a došel k piánu, na kterém Mikeš lehával, pokud ho dědeček nechoval. Pak vyšel na zahradu, sedl si na lavičku a díval se na jabloň. Stejně tak v sobotu.

Navečer se celá rodina znovu vypravila do kostela. Na obřady Velké noci. Dědeček opět odmítl. Zůstal sedět v křesle a díval se oknem na jabloň, pod kterou odpočíval jeho milovaný kocour.

Za oknem se najednou zjevila silueta. V zapadajícím slunci oranžová.

Dědeček se vyděsil. Mikeš se vyhrabal z hrobu! Děda na přízrak zakřičel. Přízrak za oknem zamručel. Dědeček zakřičel znovu: „Vrať se zpátky do hrobu, Mikeši!“ Přízrak kocoura konečně zmizel. Děda vzal rýč a odvážně se vydal na zahradu pod jabloň. Mikešův hrob byl neporušen. Tam ho našla rodina, která se vrátila z kostela. Právě ve chvíli, kdy se dokopal k pohřbenému kocourkovi.

Mikeše našli na piánu. Živého. Přinesli ho ukázat dědovi. Ten si na něj sáhnul a uvěřil. Že pohřbili cizího kocoura a Mikeš žije. Přesto ho od té doby nehladil ani nekrmil.

V tomto příběhu jsem změnil jedinou věc. Jméno kocoura. Protože ten dodnes žije, lehává na piánu a na jaře stále bývá i několik dní nezvěstný. A ten obří oranžový kocour má jméno tak zvláštní, že jsem ho musel změnit. Protože s ním by tohle vyprávění bylo až příliš mystické.

Epilog. Proč jsem zaznamenal příběh zmrtvýchvstání kocoura Mikeše? Při skenování objevených fotografií mého pradědečka z první světové války jsem na jednom snímku objevil kocoura. Úplně stejného, jako je Mikeš. Náhoda?

Mikeš v roce 1916

Od 1/6/2012 vychází každý týden v pátek nová kapitola pohádky pro zlobivé děti Kocour, pes a sirotek. Trailer na tuto hodně dobrodružnou pohádku najdete zde.