Výdobytky socialismu, na které se pozapomnělo.

2800 obětí boje za mír v letech 1969 - 1989 z řad příslušníků ČSLA, a to bez účasti ve válečném konfliktu.

Upozorňuji všechny, zvláště pak relativizátory úskalí života v předlistopadovém období na Výzvu TV Seznam (redaktorka Renaty Kalenské a historik Prokop Tomek). Dávám něco z vlastí zkušenosti.

ČSLA byla v podmínkách Československa téměř čtvrtmilionový kolos a k jejímu chodu bylo nutno zajistit celou řadu činností v podstatě civilní povahy (napadá mě logistika) a velké množství banálních nehod s tragickými důsledky bylo celkem přirozeným důsledkem. Vzpomínám si na případ s ešusem, který se řidiči obrněného transportéru zakutálel pod brzdový pedál a výsledkem bylo několik zabitých. Skutečná tragédie. Mě ale zaujalo v rozhovoru velké množství sebevražd a existence šikany, která byla příčinou několika z nich.

Šikana měla celou řadu projevů. V žargonu velitelského sboru se jednalo o projevy staromazáctví a tyto byly nedílnou součástí každodenního vojenského života a daly by se roztřídit podle své nebezpečnosti. Od humorem maskované šikany přes projevy obtěžující a beroucí důstojnost až po nebezpečné, které mohly skončit tragicky.

Především mi jde o šikanu v očích velitelů ČSLA. Skrze oficiální postoj se šikana potírala, některé případy se vyšetřily a padaly vysoké tresty. Šikana nahlížená touto optiku byla jako tradičně klasifikována jako buržoasní přežitek, který byl do armády importován z učňovských internátů. Tvrdím ale, že pod povrchem byl ještě postoj neoficiální, ale zažitější. Šikana sama byla projevem jedné z nejodpornějších pradávných metod uplatňovaných ve strukturovaných komunitách. Nazval bych ji delegováním částí pravomocí na nižší nelegitimní řídící struktury. Tato metoda se zneužívá nejen v armádě, ale i ve vězeních, léčebnách a naprosto signifikantní pro ni je existence nejrůznějších předáků a kápů s vymaštěnými mozky. Pro korektní vztah s náčelníkem jsou ochotni provést celkem cokoliv. Takže ona potíraná šikana, která měla i tragické důsledky, byla systémový jev.  

Snad nás, co jsme to zažili, je stále ještě dost a vím že máme tendenci negativní zážitky z vojny bagatelizovat. Očekávám také námitky, že výše uvedený jev má universální platnost.

Možná má, ale já, říkám to za sebe, jsem tam jít nechtěl.