Pohřeb amerického prezidenta v širších souvislostech

Den smutku v USA je příležitostí k zamyšlení o politice a kultuře této země. Přestože je význam americké kultury pro nás v očích mnoha zpochybňován, je tato kultura stále inspirativní. 

Dnešním tématem publicistiky v ČT 24 je pohřební den amerického prezidenta Busche. V den jeho úmrtí byl tento významný muž vzpomenut v několika článcích tohoto blogu. Je jisté, že prezident Busch zůstává zejména v dnešní době inspirujícím člověkem a že by si význam jeho prezidentování ve složité době zasloužil více pozornosti. Během retrospektivních záběrů z tohoto období mi došlo, že jeho zpodobení je pro mě tak trochu symbolem úřadu amerického prezidenta, současně mi hlavou prolétly tváře všech posledních prezidentů až po Kennedyho. 

Všichni ti muži, samozřejmě ne stejnou měrou, jsou nebo byli předmětem sympatie mnoha lidí a stali se symbolem své země v očích mnoha Neameričanů, a to i ti prezidenti, kteří měli ve svém funkčním období vážný problém, a to dokonce do takové míry, že funkční období nedokončili. Napadají mě dva - Richard Nixon a Bill Clinton. 

Richard Nixon nechal v sídle demokratů komplexu Watergate v roce 1972 nainstalovat odposlouchávací zařízení a v počátcích kauzy to popíral. O aféře, jejíž otevření dnes považujeme za počátky investigativní žurnalistiky, pojednává vynikající film Všichni prezidentovi muži. Svoji účast na neetických praktikách nakonec Nixon přiznal a okamžitě odstoupil.

Bill Clinton v počátcích aféry také popíral intimní styky (orální pracovna) se stážistkou Monikou Lewinskou, což vedlo až k procesu jeho odvolání v roce 1998. Postoupil akt ústavní žaloby a svoji pozici ustál. Nedůstojnost onoho vyšetřování dokládají jeho slzící oči na dokumentárních záběrech.

Oba dva případy mají něco společné. Oba dva prezidenti nečelili enormnímu tlaku proto, co původně provedli (z dnešního pohledu možná bagatelní činy), ale protože o tom lhali! Americký prezident lhát nesmí.

A nyní se přesuňme ve vnímání těchto případů někam na Východ od nás. Oba tyto případy by ve většině východních společenských systémů, které lze směle považovat za autoritářské, vůbec žádnými aférami nebo kauzami nebyly. V systémech, ve kterých je hranice mezi pravou a lží vymezena mocí autokrata, nějaký morální odsudek  nehraje žádnou roli. V těchto systémech lhaní mocných prostě jejich moc neohrozí - samoděržaví na vlastní lež zkrátka nedojede.

Američtí prezidenti jsou vybaveni obrovskou mocí, formálně a nejspíš i fakticky. Ale mohou ji ztratit provedením banálního činu, pokud o něm zalžou. To pro mě činí přitažlivé jak ty prezidenty, tak společnost, která takový systém vybudovala. Šířeji vnímané euro-atlantické nebo euro-americké společenství je pro mě přitažlivé a chci být jeho součástí.